Nová kniha Václava Kahudy (nar. 1965), vydaná po dlouhých třinácti letech od té předcházející, běžného čtenáře na první pohled odradí. Neatraktivní název Vítr, tma, přítomnost, nicneříkající černá obálka a ohromný rozsah (přes 700 stran). A v podstatě je to tak správně, Kahudova próza (označení román na ni platí jen se značnou rezervou) je vyhrazena pro čtenáře mimořádně trpělivé, poučené a tolerantní. A samozřejmě pro příznivce konspiračních teorií.

Nejprve několik dílčích momentů, které prokazují autorovy nepopiratelné literární kvality, jakkoliv méně vstřícní čtenáři knihu možná brzy odloží jako výplod grafomana. Především Kahuda jako málokdo u nás dokáže suverénně střídat polohu lyrizující až poetickou (to když se dojímá nad krásami přírody, případně městské krajiny – ale zásadně bez lidské přítomnosti) s polohou šťavnatě sprosťáckou (u popisů onanií a souloží). Mimochodem jedna dlouhá erotická scéna je možná tou vůbec nejlepší, jaká byla v české literatuře napsána: provokuje a je plná vulgarit, ale zároveň má i výsostnou křehkost, je v ní prvek lásky i rujného chtíče, vše okořeněno lehkou perverzí. Kahudův slovník je vůbec obdivuhodně bohatý, jen si čtenář musí zvyknout na to, že je dosti eklektický a kromě zmíněných vulgarit a lyriky autor ještě dosti často užívá žlučovitý styl protivných anonymních internetových diskutérů, včetně nesourodého zapojování odborných výrazů.

Jazyk sám o sobě bohužel knihu takového rozsahu utáhnout nemůže a Kahuda k němu nepřidává nic, čeho by se mohl čtenář chytit. V první kapitole sice rozehraje dějovou linku (vypravěč pátrá po okolnostech smrti svého předka za druhé světové války), k níž se sporadicky vrací a v závěru jí dává jakési – nepříliš uspokojivé – rozuzlení, ale jinak se na stránkách knihy především odehrává nekonečný sled epizodních příběhů, vzpomínek, impresí a konspirativních teorií, respektive příkladů a indicií, které dokládají vypravěčovo přesvědčení, že všechno, co se v Česk(oslovensk)u nejpozději od roku 1939 dělo a děje, má pod kontrolou ruská tajná služba. Kahuda se epizodičnost textu snaží ukormidlovat rámcovými konstrukcemi, každá kapitola (celkem šest) má nějaký přítomný děj, od něhož více či méně únavně odskakuje k reminiscencím a úvahám. Jednou je to opilecký tah Prahou, jindy cesty do Lisabonu, Vídně nebo Stockholmu. Ale příliš se mu to nedaří, vsunuté pasáže bývají místy až nesnesitelně dlouhé, přeskakuje se od teoretizování o pravé podstatě 11. září ke vzpomínkám na více i méně osudové ženy a jedovatým výpadům vůči polistopadovým politickým a společenským elitám. Což je mimochodem výraz, který by Kahudův vypravěč pro tento typ lidí nikdy nepoužil, vesměs má pro ně vyhrazeny výrazy od „ješitných mrzáků“ až po nadávky na hranici publikovatelnosti.

Kromě nadměrné délky, která nemá žádné ospravedlnění (mnohé epizodní příběhy by se mnohem lépe uplatnily jako samostatné povídky), je hlavním problémem knihy vypravěč. Vypadá jako Kahuda, píše knihy jako Kahuda, má stejné přátele jako Kahuda, ale sám Kahuda v rozhovoru pro časopis Host varuje před ztotožněním literární postavy s autorem, a dokonce svého vypravěče označuje za nespolehlivého. Že vypravěč není úplně normální, vyjde najevo poměrně brzy, když začne čtenáře zahlcovat důkazy o velkolepých spiknutích, která mají na svědomí všechny důležitější události dvacátého století včetně pražského jara 1968, vzniku Charty 77 nebo vraždy Olofa Palmeho. Vypravěč, staromládenecký jezevec, který ze svého doupěte za normálních okolností vychází jen na procházky se psem a večer do hospod, tyto teorie splétá převážně z internetových zdrojů a pak díky rozhovorům s lidmi, kteří podobně jako on takzvaně „vědí“. Svět tohoto paranoika je rozdělen na naivky, kteří věří oficiální propagandě zkorumpovaných politiků a médií, a ty moudré, kteří hru prokoukli. Po většinu děje přitom vypravěč sám sebe pasuje do důležité role toho, kdo celou velkou lež demaskuje knihou (a to beletrií, protože kdyby to prezentoval jako fakta, nikdo by neuvěřil): „Já – nehodný tovaryš, odvažuji se psát krutou pravdu.“ Na jiném místě uvažuje, že rukopis knihy k někomu schová pro případ, že by se mu něco stalo.

Stane se mu však naopak to, o čem sní všichni příznivci konspiračních teorií: že je totiž do konspirace sám zapojen. V poslední kapitole se Kahuda vzepne ke skvělému fantasknímu závěru: na tajné misi ve Švédsku vypravěč se skupinkou přátel i profesionálů zajmou a zdrogují bývalého sovětského velvyslance v Československu, vypravěč užije silnou drogu s ním a uvnitř drogového snu se s ním potká a vyzví od něj podstatné informace. Jestliže Kahuda bývá obvykle označován za jednoho z následníků Bohumila Hrabala, zde se najednou dostává do úplně jiné roviny, ba jiného žánru – podobný motiv odkazuje někam k Philipu K. Dickovi nebo k sci-fi filmu Christophera Nolana Počátek. A čtenář s úlevou sezná, že ten do té doby krajně nesympatický, sebestředný a machrující vypravěč má s Václavem Kahudou snad skutečně společného méně, než jak to předchozích 600 stran vypadalo. Zároveň je však jasné, že nejméně polovina z oněch šesti set stran je v knize zcela zbytečně.