Jediné autorské knižní dílo Andreje Tarkovského spatřilo světlo světa poprvé v německém překladu v roce 1985. V souvislosti se složitou situací ohledně autorských práv a z toho plynoucích soudních tahanic tato kniha dodnes v ruštině, jazyce originálu, nevyšla v kompletní podobě. Zapečetěný čas žije vlastním životem v mnoha jazycích, ale můžeme s jistou hrdostí říci, že ze všech dosavadních světových vydání je české vydání nejúplnější. Nemalý podíl na jeho celkovém vyznění má překlad Michala Petříčka z ruštiny, jeho překlad kapitoly Oběť z anglického vydání z roku 1986 a dále kompilace s anglickým vydáním z roku 2006. Michal Petříček je také autorem výběru básní a portrétů osobností v Přílohách I a II. Jak je u nakladatelství Camera obscura dobrým zvykem, i u této knihy je připojen rozsáhlý a pečlivě zpracovaný poznámkový aparát, filmografie a bibliografie, zde čítající 126 stran. Vedle publikace Krása je symbolem pravdy, zdařilé kompilace různých žánrů z Tarkovského díla, teď máme před sebou další knihu tohoto autora. Navíc jde o jedno z mála skutečně propracovaných teoretických děl od renomovaného filmového tvůrce, jež světová literatura nabízí. Ovšem více než o pouhé filmověteoretické pojednání se v tomto případě jedná o jistý typ vyznání jedinečného umělce, ve kterém jsou stejnou měrou obsaženy i myšlenky o literatuře, umění, životě, ideálech, odpovědnosti umělce, jenž se netají odporem k materialismu ani příklonem k idealismu. Osou knihy je chronologie autorových filmů a Tarkovského komentář nabízí řadu významných a nepřehlédnutelných digresí z filmového světa k obecným otázkám umění i běžným lidským problémům.

Cinefilovo srdce jistojistě zaplesá jako první, ale kniha potěší i kdekterého umělce, literáta či filozofa. Citlivý a vnímavý čtenář si přijde na své a nebude mu vadit poněkud neliterární specifičnost Tarkovského stylu, jistý patos, určitá neohrabanost či nadbytečné opakování týchž myšlenek napříč knihou. Když Tarkovskij zaznamenává své myšlenky, píše srdcem, z knihy proto sálá obrovský proud upřímné lidské energie.

Andrej Tarkovskij představuje ten typ umělce, který umění neodděluje od života, ale ani od odpovědného přístupu, od služby lidem, od oběti, od jisté hluboko procítěné povinnosti umělce vyjevovat ostatním čistou a hlubinnou pravdu o životě. V Tarkovského textech se často setkáváme s velmi silně prožívaným rituálem umělecké tvorby. A též s umělcem, který se osudem, talentem a schopnostmi cítí nucen být „hlasem“ vyšší pravdy o lidské a umělecké existenci. Autorovi je z duše protivný jak marxistický materialismus sovětského bloku, tak konzumní materialismus Západu. Stejně tak je mu protivný moderní lidský egoismus a egoisticky vnímaná svoboda jedince. Jediná možná svoboda pro Tarkovského je svoboda obětovat se pro jiné, svoboda vnímaná jako oběť ve jménu lásky. Egoismus a materialismus podle něj zničil duši Západu a pracuje také na zničení civilizace východní.

Absolutní pravda se podle Tarkovského dá poznat pouze vírou a uměním. Klíčovým prvkem lidského života je vlastní (osobní, existenciální) prožívání skutečnosti, nikoliv „naučené“ pravdy. Mistrovské umělecké dílo vytváří mezi umělcem a divákem určité „biopole“ a toto dílo, byť může mít i formální nedostatky, umožňuje divákovi, aby prožil pocit nekonečnosti a absolutna. Jediným skutečným zázrakem je pro autora poznání pravdy (Boha). Jen člověk mající víru může konat zázraky, jako při zalévání suchého stromu ve filmu Oběť (1986), ze kterého nakonec vyraší zelené lístky. Co je podle Tarkovského nejdůležitější v umělecké tvorbě? Pouze autorova upřímnost, čistota duše a věrnost své víře. Je to zdánlivý paradox, že pouze upřímný a poctivý ponor do vlastního subjektivního světa může vytvořit skutečné pouto s okolním světem. Přesně to ale můžeme najít v Tarkovského filmech. Umělec, génius, není svobodný, tvoří z pocitu osudové nutnosti, která je mu vlastní. Významy slov umění a život jsou v Tarkovského textech natolik zaměnitelné, že o nich můžeme hovořit jako o jediném konceptu. Život a umění podle autora nemá směřovat k dosažení štěstí, ale k hledání pravdy a upřímnosti vyjádření. Duchovní rozvoj a povznesení jedince jsou u Tarkovského nadřazeny kolektivnímu „sociálnímu inženýrství“, které ve světě ve 20. století převládlo.

Čtenář se, jak bylo naznačeno výše, musí připravit na to, že Tarkovského kniha má sice jisté uspořádání, ale není příliš stylově uhlazená. Tarkovskij není vytříbený stylista a jeho texty mají spíše deníkový až volně reflexivní charakter, autor často nemá daleko k poněkud emotivní obhajobě vlastní poetiky. Jeho styl je hodně proměnlivý. Sympatické je, že nepreferuje například filmové umění. V knize lze snadno rozpoznat pasáže, které byly Tarkovskému nejbližší, a troufám si tvrdit, že se jedná zejména o texty s tematikou obecně lidskou či uměleckou. Jak již zaznělo, autor píše zejména srdcem a píše pouze o tom, o čem velmi dlouho přemýšlel a co v duši dokonale prožil. Určitá stylová rozkolísanost je proto podle mého názoru jednoznačným znamením Tarkovského upřímnosti, navozuje dojem důvěrného rozhovoru se čtenářem, v němž autor necítí potřebu své myšlenky halit do krásných slov. Právě průzračnost a nezávislost autorova myšlenkového světa asi nejvíce uchvátí u Tarkovského filmů, z nichž o každém by se dalo napsat mnoho. Podobně, jako je Milan Kundera spíše tvůrce myšlenek než stylově výjimečně vytříbený spisovatel, i u Andreje Tarkovského je myšlenka na prvním místě a forma či styl až na tom druhém. Andrej Tarkovskij, podobně jako Milan Kundera, dosáhl své vlastní formy dokonalosti.

Knihu Zapečetěný čas není možno zakoupit v běžných knihkupectvích, nýbrž pouze v Terryho ponožkách kina Světozor, Vodičkova 41, Praha 1 (i online). Na Slovensku pak pouze v prodejně Slovenského filmového ústavu, Grösslingova 43, Bratislava 1, také s možností online prodeje.