Román dánské autorky Piy Juulové Vražda na Hallandovi (Mordet på Halland) láká čtenáře na kriminální zápletku už svým názvem. Vražda muže jménem Halland sice roztočí kolotoč vyšetřování, podezřívání a hledání, ale ukáže se, že to, co hlavní hrdinka Bess ve skutečnosti hledá, není vrah partnera, ale cesta k rodině a k sobě samé a hlavně smutek, při kterém dokonce zapomene zajistit Hallandovi pohřeb.

Kriminální román je nepochybně nejúspěšnějším současným literárním žánrem a detektivní zápletka je i východiskem pro román Piy Juulové. Těžiště děje se ale od vraždy přirozeně posune do ženského světa citů a vztahů. Okolnosti vraždy se zcela nedořeší, na povrch vyplouvají další a další nejasnosti, příběh se komplikuje, aniž by v závěru dospěl k nějakému rozřešení.

Pia Juulová není jen autorkou kriminálních příběhů, její východisko spočívá překvapivě v poezii. Debutovala v roce 1983 básnickou sbírkou levende og lukket (živoucí a uzavřená), ve které zkoumá vývoj dívky v ženu. Dospělou fází života ženy se zabývá v následujících sbírkách i brand måske (1987, možná v ohni) a Forgjort (1989, Očarovaná). Básně se všednodenní tematikou se věnují nezřídka erotice a hledání identity, kterému dává autorka velice útržkovou a nesouvislou podobu, často nepoužívá velká písmena ani diakritiku.

V úvodu devadesátých let se autorka pustila do psaní alegorického románu Skaden (Škoda, 1990), ve kterém se vrací na přelom století a který vypráví raněný voják. Poté se ale vrátila zpět k fragmentárním básním i hledání identity a vydala sbírky En død mands nys (Kýchnutí mrtvého muže, 1993), Sagde jeg, siger jeg (Řekla jsem, říkám, 1999) a Helt i skoven (Úplně v lese, 2005). V roce 2001 se znovu přiklonila k próze a vydala sbírku povídek Mit forfærdelige ansigt (Můj příšerný obličej), o sedm let později napsala útlý román Vražda na Hallandovi. Jejím zatím posledním vydaným dílem je povídková sbírka Af sted til sted (Z místa na místo, 2012), za niž získala Cenu kritiků.

Hlavní postavou Vraždy na Hallandovi není stárnoucí komisař, ale poněkud vyhořelá spisovatelka středního věku, která touží po trochu akčnějším životě, třeba životě kriminální vyšetřovatelky. Místo toho se ale stává hlavní podezřelou z Hallandovy vraždy. Otázkou je, zda vůbec lituje jeho smrti. Je schopna truchlit? Bess začne vraždu vyšetřovat na vlastní pěst, ale nikoli v policejním duchu, ale na osobní rovině. Najde málem zapomenutou fotografii, postupně otevírá Hallandův skrytý život a zjišťuje, že se navzdory společně prožitým létům vlastně příliš neznali.

Bess žije veskrze osamělý, sobecký a sebestředný život. Po úmrtí partnera obdrží celkem třicet sedm kondolencí, ale ani jeden z odesílatelů jí není tak blízký, že by s ním chtěla mluvit. Jediní „blízcí“ jsou snad sousedi. Své trápení, ať již pramení z vraždy, či něčeho hlubšího, nedává Bess příliš na odiv. V okamžicích, kdy konvence vyžadují projev smutku, pociťuje rozporuplné emoce a vzbuzuje u okolí údiv a nepochopení. Bess je žena svérázná, hodně kleje a krátce po partnerově smrti lehce flirtuje s jinými muži. Bývalou alkoholičku ale nakonec přiměje vražda přehodnotit priority a začít žít nanovo, dokáže se spojit s matkou, dědou, dcerou i exmanželem. Vražda Hallanda přináší hrdince smíření s dcerou a obnovuje komunikaci s rodinou, což se zdá být nakonec důležitější než Halland.

Napínavý popis kriminální zápletky, vystavěný na úsečných větách, se mísí s lyrickými popisy krajiny a fjordu, v poetickém líčení se nezapře autorčina básnická duše. Zdrojem napětí jsou především dialogy, v nichž vypravěčka neprozrazuje čtenáři předem, s kým mluví. Vyprávění je protknuto osvěžujícími, až vtipnými pasážemi, kdy se Bess pohrouží do své mysli natolik, že začíná třeba uvažovat v gramatických kategoriích a myšlenky hodnotí podle toho, zda mají slovesnou podobu plusquamperfekta či préterita. Tyto až brechtovské úvahy vytrhávají z tragických myšlenek nejen ji, ale i čtenáře.

Nápadným rysem románu je intertextovost, citáty od celé škály filozofů a spisovatelů uvozující každou kapitolu jasně ukazují, že kniha překračuje rámec žánru. Citáty jsou lehkým poodhrnutím opony, interpretují nadcházející kapitolu a zároveň dosahují efektu zcizení, odstupu čtenáře od zápletky, plynutí příběhu je uměle přerušeno.

Kniha zaujme spíše ženy. Vyšetřování vraždy totiž vyústí v určitou psychoanalýzu hlavní hrdinky, která je produktem doby, zabředává do svých problémů, je vyhořelá a bez emocí. Svým přežíváním připomíná ženské postavy dánské autorky Helle Helle živořící v malých zapadlých městech. Trefné je vystihnutí ženského uvažování, ve kterém se může leckterá čtenářka poznat. Srovnávání sebe samé s jinými ženami či uvažování v katastrofických scénářích je jedním z mnoha příkladů: „Mlčela. Alespoň já nic neslyšela. Lilo jako z konve. Když cupitala k nádražní budově, sledovala jsem ji ve zpětném zrcátku. Půvabná, říkala jsem si. Byla jsem já někdy půvabná? Préteritum. I to mi šlo hlavou. Přebíhala silnici, určitě ji něco zajede! Ne.“ Přemítání hlavní hrdinky, spisovatelky, je zajímavé i z lingvistického hlediska. Její bujná fantazie ovlivňuje i věci, které čte: „Myslela jsem, že tam stojí chtíč. Stálo tam chtíc.“

Vražda na Hallandovi je milá a místy vtipná verze kriminálního románu, který není hloupý ani bestiální, má zajímavou zápletku a přesto, že se jedná spíše o lehké čtivo, nabízí řadu interpretací. Čtenáře hledající sice odpočinkovou, ale přesto intelektuálně stimulující literaturu bude bavit.