„Jak Ralfa ušlapal mamut – více podrobností večer u ohniště.“ Takto nějak mohl podle Thomase C. Fostera vypadat jeden z prvních příběhů, které si naši předci vyprávěli. To, jak se rodilo umění románového vyprávění, jaké příběhy vyprávějí autoři dnešní a jak je číst, vysvětluje ve své knize Jak číst romány jako profesor. Kromě historie žánru (od Cervantesova Dona Quijota přes díla Jane Austenové, Francise Scotta Fitzgeralda či Ernesta Hemingwaye až k dnešním mistrům) v ní rozebírá, jakou strukturu románu autoři volí – úhel pohledu, vypravěč, první strana, struktura kapitoly, specifika postav a (dis)kontinuita vyprávění – a jak se jim daří, případně nedaří vyjádřit to, co chtějí, a proč.

Pro člověka, který něco ví o literární teorii, kniha ve většině kapitol nepřináší mnoho nového. Občas autor uvádí své slavnější oborové předchůdce (György Lukács, Michail Bachtin), ale spíše okrajově; slavné literárněvědné koncepty někdy podává v dost svérázné podobě nebo je dovádí ad absurdum: kupříkladu z dobře známé skutečnosti, že každý čtenář čte román znovu a po svém a tím jeho postavy vždy znovu oživuje, se snaží vyvodit závěr, že by si i čtenáři zasloužili tantiémy (stejně jako autor). Velmi osobitým způsobem také Foster místy hutně převypravuje obsahy literárních děl („Spenser a Hawk jezdí sem a tam a střílejí zločince“). Čtenáře dále může iritovat Fosterova bodrost, s jakou oslovuje mrtvé spisovatele, například J. Joyce („Děkujeme, Jamesi, ale více od autora nepotřebujeme“), jeho familiárnost, s jakou píše o „staroušovi Billu Faulknerovi“ či žoviálnost, s jakou při zmínce o čtenářích čekajících už roku 1678 na jistý román ve frontě volá: „Slyšíš dobře, Harry Pottere.“ To vše souvisí s tím, že kniha je psána jako návod k přednášce; v úvodu autor obligátně děkuje i svým studentům s tím, že se od nich mnohému naučil a že by bylo oprávněné, kdyby mu naúčtovali školné. Proto obsahuje i četné (rádoby i skutečně) vtipné rétorické obraty a vsuvky, bez kterých by se možná některý čtenář obešel. Dále je výklad oživován i některými ne zcela všedními citáty, jako je tento od Marka Twaina: „Vždy, když čtu Pýchu a předsudek, mám chuť Austenovou vykopat ze země a bušit jí do lebky její vlastní holenní kostí.“

Co je ovšem na knize jednoznačně přínosné (a pro leckoho snad i objevné), je to, kolik prostoru je v ní věnováno dílům jako Pán prstenů, kterého autor zcela přirozeně a právem přijímá do literárního kánonu, knihám o Harrym Potterovi („ty nejviktoriánštější romány, které znám“) nebo Deníku Bridget Jonesové. S ohledem na tyto texty Foster tvrdí, že nás román devatenáctého století „nikdy úplně neopustil“. Nepřijímá ovšem bezbřeze zcela všechno: skepticky se ptá, zdali opravdu potřebujeme román „o milostném životě hospodyně v domácnosti bratrance pana Darcyho“. Paroduje také epigony E. Hemingwaye a s hraným zoufalstvím se ptá, proč tento tvůrce „probouzí v tolika spisovatelích to nejhorší“ (autor k tomu připojuje i několik varování pro začínající spisovatele). A někdy mu vadí nejen epigoni, ale i klasik samotný: u Dickense kritizuje jen některé konce jeho románů, Dostojevského jako by ale zavrhoval celého. Jindy naštěstí sebekriticky přiznává, že někdy je při čtení chyba na jeho straně, a prozrazuje, že třeba na Bennetta nemá dostatek trpělivosti.

Pro ty, kteří literární teorii neznají, může jít o svižný úvod do tohoto oboru, i když je nutné je varovat, že ne všichni profesoři literatury o knihách uvažují právě tímto způsobem. Pro ty ostatní pak kniha může posloužit ke vtipné rekapitulaci toho, co už znají, či k seznámení s populárními knihami, které jim dosud byly utajeny. A u všech bez rozdílu snad může v různé míře prohloubit pochopení procesu čtení uměleckého díla, které sám autor dost mnohoznačně a nutně subjektivně definuje jako „kombinaci testosteronu, životních zkušeností, nejistoty, mužského ega, estetického posuzování a šestého smyslu (nebo nesmyslu)“.