Není to román, který by se četl snadno. Obtíže začínají už u grafické stránky: text je vysázen jako monolitický blok, využívá celou plochu sazebního obrazce, neexistuje členění na odstavce, prázdným řádkem jsou odděleny dlouhé, několikastránkové uzavřené pasáže. To naprosto odpovídá charakteru textu. Čteme vnitřní monolog vypravěče – jak ihned pochopíme, dětského –, který se skládá v podstatě z pouhých dvou složek: zachycení obsahu jeho vědomí a pásma postav, reprezentovaného přímou řečí – vedle kontextově takřka nezapojených, náhodně odposlechnutých výroků jiných postav zejména dlouhatánskými promluvami vypravěčova dědečka.

Postav je tu také dost málo a přicházejí na scénu postupně. To, co je tu z perspektivy malého kluka jménem Péter Simon líčeno, je život uzavřený v mikrokosmu zřejmě předměstské vily, kde chlapec žije se svými prarodiči a svůj čas tráví většinou o samotě, objevitelskými výpravami do zahrady a okolí, hrami s dětmi ze sousedství anebo ve společnosti babičky a dědečka. To vše vychází najevo postupně, vypravěč vedle své vlastní perspektivy nenabízí žádná vodítka a pro čtenáře je orientace nesmírně obtížná. Dětský úhel pohledu kombinuje, nebo možná lze dokonce říct, že patlá dohromady nejen různé časové roviny, když skáče z jedné události k druhé, ale také volně přechází mezi skutečnými prožitky, vlastními představami a určitými snovými, až halucinačními vizemi. Kdo se textem prodere, bude sice unavený jako příslovečný zeměměřič z Kafkova Zámku (podobnost obou románů v tom jistě není náhodná), ale zároveň bude odměněn působením nesmírné evokativní síly, kterou v sobě bezprostřední dětské vnímání má. Ze zdánlivého chaosu vršených slov a vět krystalizují pasáže, které čteme se zatajeným dechem – jako příklad za všechny může sloužit scéna, kdy chlapec chytí v zahradě užovku, vyděšený had se mu otočí kolem ruky a nastává souboj dvou tvorů, u nichž není úplně jasné, kdo je silnější a kdo se druhého víc bojí. Z takových drobností se dětské poznávání života skládá a autorovi se jejich zobrazení mistrovsky daří právě v oné bezprostřednosti, která se obejde bez vnější popisnosti a jakékoli návodnosti.

Současně se odvíjí dějový proud v jakési nadstavbové, obecnější perspektivě. I tu čtenář poznává a skládá dohromady postupně a vodítkem mu jsou především už zmíněné dědečkovy promluvy. Dědeček poněkud svérázně filozofuje o životě, způsobem dětskému vnímání dosti nepřiměřeným, a  jeho hlavním tématem je židovství. Vzniká tak kvazihistorický narativ, v němž dědeček líčí vnukovi rodinnou historii (nejspíš onu titulní „rodinnou ságu“, v maďarském originále je přesně toto spojení –  családregény – součástí názvu) v kontextu dějin židovské diaspory. Bere to zgruntu; vyprávěný příběh začíná ve starozákonní době a končí těsně před druhou světovou válkou. A tady nastává další úkol pro čtenáře, aby se dovtípil: lze vyrozumět, v jaké historické epoše se nalézáme – píší se padesátá léta minulého století – a z tohoto hlediska najednou začínají dávat smysl další náznaky roztroušené v textu a vynořují se odpovědi na otázky, jež text klade, zejména a především: kde jsou vlastně chlapcovi rodiče. Závěr už je pak poměrně rychlý: s chlapcem čtenář prožije smrt obou prarodičů a přesun do dětského domova, kde je svědkem improvizovaného „soudního“ procesu se dvěma provinilými chlapci, procesu, který lze vnímat jako obraz soudu, jenž poslal za mříže chlapcova otce. Rovina Péterova života se tak znovu protne s rovinou dějin, pomalu a dunivě se valících vpřed.

Mezigenerační vazby, vztahy mezi dětmi a rodiči a rodinná tematika vůbec jsou v (nejen) současné maďarské literatuře privilegovaná témata. Péter Nádas se jim věnoval už ve svých dalších knihách přeložených do češtiny: v povídkové sbírce Dům paní Kláry (maďarsky 1962–1970, česky 2003) i v románu Kniha pamětí (maďarsky 1986, česky 1999), jehož počátek se stejně jako u recenzované knihy odehrává v padesátých letech a který se vyznačuje podobnými narativními technikami sestavujícími mozaiku událostí. Ostatně to „už“, sugerující v předchozí větě chronologii, není na místě: Konec jedné ságy není žádná žhavá novinka, pochází z roku 1977. Ať tak či tak, je dobré, že vedle knih dalších maďarských prozaiků, zabývajících se podobnou tematikou a stejným historickým obdobím, které jsou v poslední době překládány do češtiny (z nejnovějších namátkou Harmonia caelestis a Opravené vydání Pétera Esterházyho nebo Akvárium Krisztiny Tóthové) přišla i na tento román řada.