Karel Pacner (1936) je známý český publicista a popularizátor vědy, který mimo jiné vydal již 55 knižních titulů, většinu z nich z oblasti non fiction. Jeho poslední publikace nese název Lidé v mé paměti, v níž referuje o lidech, s nimiž se setkal během své novinářské práce. Mezi tyto osobnosti patří podle nakladatelské anotace bývalí předsedové Akademie věd Rudolf Zahradník a Václav Pačes, popularizátor kosmonautiky Antonín Vítek, poradce prezidenta Havla Jiří Křižan, zakladatel české rozvědky Oldřich Černý, historici Antonín Klimek, Zbyněk Zeman a Jaroslav Šedivý, bývalý ministr zahraničí Jiří Dienstbier, neuropatolog František Koukolík, politický vězeň generál Rudolf Pernický, dodavatel exilové literatury Zdeněk Mastník nebo neznámé „Wintonovo dítě“ Hanuš Weber, který udělal kariéru ve švédském rozhlase a televizi. Autor navíc jmenuje ještě řadu lidí, jejichž portréty by rád napsal, ale buďto od nich nedostal svolení (Luboš Dobrovský), nebo k tomu nezískal dostatečné podklady, jako v případě známého dlouholetého redaktora rozhlasového Meteoru Iva Budila.

Osudy jedinců, kteří se dostali do jeho knihy, spojuje to, že byli tragicky postiženi totalitními režimy, především komunismem. Velmi mnoho prostoru – možná až příliš – tedy věnuje tomu, jak se jeho hrdinové vyrovnávali s překážkami, které jim režim do roku 1989 kladl do cesty, případně jak proti němu bojovali. Neopomene přitom zdůraznit i silný antikomunismus u některých z nich, především u Křižana, který prý tvrdil, že „bývalý komunista je stejný nesmysl jako bývalý černoch“. Naštěstí se ale Pacner dostává také k jiným tématům: například k polemikám, které při obhajování svých tezí sváděli v rámci vědecké komunity Antonín Klimek a Zbyněk Zeman. Autor přitom vždy stojí na straně svých vyvolených postav. Když tedy referuje o Koukolíkově Vzpouře deprivantů, tvrdí, že jde o „kultovní dílo“, jež „posunulo znalosti laiků o jevech, které hýbou běžným životem“ – ovšem ani slova o tom, že rovněž tato kniha vyvolala vedle nadšených hlasů („naprostá klasika, vynikající kniha, opravdový základ“) i polemiky a nesouhlas. Někdy opisuje mírně problematické stránky svých osobností s úsměvnou nadsázkou, jako když o muži, který vystřídal větší množství žen (a manželství), tvrdí, že to byl „rodinný typ v nejširším slova smyslu“. Jindy ovšem vychvaluje tak, až jeho líčení vyznívá přehnaně a nepravděpodobně a hodilo by se spíše do žánru dětské pohádky, méně už ale do memoárů pro dospělé: „Byl dobrý hostitel, vášnivý diskutér a okouzlující společník. Všichni ho měli rádi.“ Čtenáře také místy napadá, proč Pacner musí didakticky vysvětlovat některé dějinné události, které jsou obecně známé.

Lidé v mé paměti je kniha jistě záslužná, ale vzhledem k ústřednímu tématu konfliktu „zlých“ komunistů (nebo i většiny polistopadových politiků) a „hodných“ vědců vyznívá trochu černobíle, i když Pacner připouští, že komunisté svými obstrukcemi někomu v jeho vědeckém vývoji zcela nezáměrně snad i pomohli (případ Klimek). Celkově je pak škoda, že v knize chybí jména jako Zdeněk Neubauer nebo Ivan M. Havel, kteří reprezentují rovněž českou vědu téhož období, ale řekněme tu menšinovou a neortodoxní. Nebo že se Pacner nesnaží dílo (a „vědecký světový názor“) svých oblíbenců alespoň trochu problematizovat. Názory třeba takového Jiřího Grygara se k tomu přitom samy nabízejí, totiž v tom smyslu, že je to současně konzervativní katolík i čelný představitel Českého klubu skeptiků Sisyfos a v jisté době i viceprezident Evropské rady skeptických organizací. Pacner v tomto bodu ale nic nezkoumá ani nepromýšlí, pouze se spokojuje s citováním Grygarova vyjádření… Věda totiž není primárně kolbištěm s jasně vymezenými liniemi mezi těmi, kteří jsou hodní a mají pravdu, a jejich zavilými protivníky, ale (naštěstí) spíše prostorem mnohem nejasnějším a díky tomu i dobrodružnějším.