Kdyby psal pojednání o Kalistově kulturním cestopisu italský spisovatel Antonio Tabucchi, autor půvabných apokryfních fantazií Sny o snech, začal by nejspíše takto: V době svých studií na mladoboleslavském gymnáziu a později během pobytu v pankrácké věznici v 50. letech, míval Zdeněk Kalista (1900–1982), český historik, spisovatel a literární kritik, sen. Zdávalo se mu o daleké zemi na severu, zemi pokryté nekonečnými hustými lesy a nesčetnými jezery, zemi, kterou obývají „nerudní tvrdí lidé, podobající se svou uzavřeností žule, (…) rybáři, propadlí kouzlům jezerních víl, (…) lovci, pronikající syčivými střelami uprostřed nekonečných samot smrti,“ zemi zvané Finlandia.

V srpnu 1966 se Zdeňku Kalistovi sen konečně splnil. Spolu s kolegy překladateli odletěl na světový kongres Mezinárodní federace překladatelů, který se konal ve finském Lahti. Své poznámky a postřehy z této cesty shrnul po návratu do Prahy v próze Setkání se snem aneb Finlandia. V tehdejší době ale nakladatelství z politických důvodů text zamítla (ačkoli byl Kalista v roce 1966 rehabilitován, zůstával v Československu do jisté míry stále nežádoucím autorem), a jeho prvního vydání se ujalo až teprve nedávno, třicet let po Kalistově smrti, nakladatelství Pulchra.

Žánrově by se snad dalo Setkání se snem zařadit mezi cestopisy, ovšem už název knihy i první stránky čtenáři napoví, že nepůjde o cestopis jen tak obyčejný. Nejedná se totiž vůbec o cestopis v nejběžnějším slova smyslu, tedy vylíčení zážitků z cest tu a tam obohacené kulturně-historickými exkurzy pojednávajícími o navštívených místech, ani o cestopis ryze kulturní, jakými jsou poutavé knihy o Finsku herečky Míly Myslíkové Finský maraton (1982) a V zemi Kalevově (1992). Kalistův osobitý cestopis by asi nejlépe vystihl přívlastek snový. Přestože Kalista odjel do Finska na překladatelský kongres, více času než diskusí s překladateli trávil bloumáním po krajině, kterou si kdysi vysnil, a to v touze setkat se s tímto snem, v touze spatřit až archetypálního hrdinného lovce a rybáře, již zde žijí. Jestli se ale Kalistův sen proměnil ve skutečnost, či zda to byl jen jakýsi sen o snu, zůstává zahaleno tajemstvím. Sám autor uvádí knihu pochybností, že je otázkou, zda v den odletu do Finska skutečně vstal.

Obraz Finska je v Setkání se snem velmi subjektivní, plný osobních poznámek a postřehů. Kalistovým záměrem není popsat Finsko, ale to, jak si ho vysnil a jak jeho návštěvu, tedy ono příznačné setkání se svým snem, prožíval. Témata, kterých se autor v cestopisu dotýká, jsou tak velmi selektivní a zobrazují dalekou severní zemi z mnoha různých úhlů. Kalistovy postřehy jsou o to cennější a autentičtější, že on sám nebyl odborníkem na Finsko ani cestovatelem-profesionálem, zato však byl člověkem obzvláště erudovaným a s nesmírným rozhledem. Kalista se letmo dotýká nesrozumitelnosti finského jazyka, popisuje svůj údiv nad nekonečností finských rovin s všudypřítomnými lesy a jezery, všímá si souladu moderní architektury s přírodou, je lehce zklamán finským amerikánstvím v oblasti průmyslu i výstavby měst i uchvácen prastarými freskami ve středověkých kostelích.

Nejednoho čtenáře jistě zaujme a potěší Kalistův bohatý jazyk. V dnešní době působí sice řada syntaktických řešení i lexikálních výrazů a variant značně archaicky, textu to ovšem na čtivosti vůbec neubírá, právě naopak jej tato jazyková rovina ozvláštňuje. Kalista navazuje na tradici košatého českého jazyka, do kterého je radost se začíst. Rozvětvené myšlenkové proudy bohaté na aluze na současnou i dávnou kulturu střídají barvitá lyrická líčení, plná personifikací a přirovnání. Vše je zahaleno hávem vzdálenosti, exotičnosti a do jisté míry i nesrozumitelnosti našincům nepříliš známé finské kultury.

Vzhledem k tomu, že řada reálií z období Kalistovy cesty do Finska a zejména pak mnoho okolností této cesty i autorova života budou většině čtenářů neznámé, je jen dobře, že text doplňuje poctivý poznámkový aparát, ediční poznámka i užitečný jmenný rejstřík. Obzvláště cenné jsou pak poznámky věnující se kontextu Kalistova díla, včetně přímých citací. Redaktor se také vhodně rozhodl sjednotit a opravit některé jednotlivosti původního textu, přičemž ale velmi citlivě respektoval autorův specifický styl.

Poněkud větší pozornost však mohla být věnována finským reáliím, jež jsou v poznámkách pod čarou vysvětlovány někdy poněkud nepřesně či zavádějícím způsobem (například charakteristika „finský národní básník“ je v případě spisovatele Aleksise Kiviho minimálně velmi diskutabilní, stejně jako interpretace, že C. G. E. Mannerheim odstoupil z funkce finského prezidenta na protest proti politickým tlakům ze strany SSSR). Jiné podrobnosti a nepřesnosti uvedené samotným Kalistou by zase vysvětlení potřebovaly (např. u Atenea by bylo vhodné doplnit, že se jedná o finskou národní galerii, poznámka „jsme v zemi prohibice“ by zase zasluhovala uvést na pravou míru – ve Finsku sice platí státní monopol na prodej alkoholu, ovšem opravdová prohibice skončila již v roce 1932). Pečlivěji mohlo být sjednoceno skloňování finských jmen (např. 2. pád někde skloňováno „Penttiho“, jinde neskloněno „Olavi“). Jména architektů U. Ojonena a T. Niemioji zůstala zase v češtině nesmyslně ve finském genitivu (Ojosen, Niemiojan), a to dokonce i ve jmenném rejstříku! Názvy ulic jsou ponechány tak, jak je Kalista pochytil, někde je uveden název finský, jinde švédský, někde dokonce hybridní (Alexanterinkatu; správně Aleksanterinkatu, příp. švédsky Alexandersgatan). Takovéto chyby sice mohou zůstat v primárním textu ponechány, pečlivější redakce by je ale měla uvést na pravou míru, jak tomu ostatně v knize v jiných srovnatelných případech je.

I přes tyto drobné redakční nedostatky zůstává Kalistův snový kulturní cestopis úchvatným textem, který u nás svým zaměřením, zpracováním a zároveň bohatostí a krásou jazyka jen stěží nalezne obdoby. Jeho první vydání nakladatelstvím Pulchra je tak cenným příspěvkem k poznání české literatury a českého kulturního prostředí 60. let i k poznání vnímání Finska významnými osobnostmi české kultury.