Únosy mají v kriminální literatuře stupňovanou účinnost, a tudíž i hodnotu. Postavit zápletku primárně na únosu chlapa je téměř zmařená investice. Unesený muž příliš účasti nevzbuzuje, jednak je to silný samec, který by si mohl umět poradit, jak se dostat z maléru, a jednak – kdoví jestli si unést nezasloužil, do něčeho se zapletl. Proto se v knížkách a koneckonců i v reálném životě často unášejí politici, průmyslníci, ale zřídkakdy obyčejní tátové od rodiny.

Máma od rodiny ovšem, to je jiný kalibr. Unést ženu je dost jistá trefa do černého. I když leckterá by si zasloužila stejné pochyby, jaké se vkrádají při únosu muže, účast, soucit a lítost je vytěsní. Žena je křehká, citlivá bytost, rodička, něha sama, a když se dostane do nesnází, neví si rady, očekává pomoc a veřejnost, v tomto případě čtenářská, trne hrůzou a napětím si hryže nehty. Leč naprostá emocionální tutovka je únos dítěte. Angličanka Mo Hayder si v nové knize skutečně zgustla a nechala jich zmizet hned několik.

Jakkoli je unesené děcko slzotvorně spolehlivější než slzný plyn – mateřské i otcovské pudy jsou utržené z řetězu, ztotožnění v představivosti nabývá hmatatelných kontur… co kdyby to postihlo nás… hrůza pomyslet –, hrozí tu autorovi jiné riziko: že to lidově řečeno přepálí. Že předloží čtenářům, potažmo čtenářkám, pro jejichž povyražení se v kriminálkách děti především unášejí, příběh tak děsivý, že je spíše odpudí.

Tahle obava není obzvlášť u autorky, jakou je Mo Hayder, nijak lichá. Tahle éterická blondýna si od svého nástupu do thrillerového ringu nikdy nebrala servítky, tím méně ohledy na čtenáře. Krev, morbidity a hnus ze stránek jejích knih cákaly jak u málokterého jiného autora, a to i mužského, své postavy vždy topila v depresi a beznaději, a třebaže zná pravidla a ví, že happy end se sluší, že by po rozpletení vražedných komplotů zavládlo v duších jejích hlavních aktérů bezbřehé štěstí, se zrovna říct nedá. A pokud zrovna tato nevybíravá dáma vztáhne teď ruku na dítě, citlivým čtenářkám se možná chmurným očekáváním sevřou útroby.

Únos dítěte s sebou nese ještě jednu hrozbu. Je to na čtenáře podpásovka, stačí neobratný úšlap stranou, o jeden probrečený kapesník nad běžný průměr, a provalí se autorův prvoplánový tah na klišé. S uneseným děckem v thrilleru je nutno zacházet obezřetně, jako by bylo nedonošené.

Při čtení její knihy víc a víc zjišťujeme, jak velmi dobře si toho všeho autorka byla vědoma, jak mazaný slalom mezi hrozícími úskalími rozjela a jak jí při tom ještě zbyl dech na poťouchlý smích nad tím, jak nás všechny převezla. Evidentně považovala za nedůstojné třeba se jen otřít o možné klišé nabízené dětmi mizejícími z okolí Bristolu jak na běžícím pásu. Evidentně jí šlo o to, takové klišé navodit, povodit čtenáře za nos – a pak ho rozbít. To klišé, samozřejmě, ale i čtenář dostane solidní ránu do čenichu, když se začnou okolnosti stáčet směrem, kterým by to rozhodně nečekal. Autorka si s chutí pohrála mnohem víc s ním než s trpícími neviňátky zavřenými kdesi v zatuchlých sklepeních, když mu naservírovala rozuzlení, z něhož vysvitne, že únosy, nad kterými mu vibrovaly nervy, jsou vlastně úplná prkotina, protože jde o něco… ještě hrůznějšího? Je to možné? Je i není…

Unesená je pátou položkou ze série s hlavním hrdinou Jackem Cafferym. Zpravidla to se sériemi bývá tak, že nasadí vysokou laťku, přinesou překvapení a pak si v ideálním případě drží neměnný, slušný standard, v horších případech jde úroveň pozvolna dolů, což věrným čtenářům, když už se chytli, víceméně ani nevadí, pokud to vůbec poznají. Aby pátá kniha tak výrazně vybočila nad průměr, se nestává zrovna často. Mo Hayder se to podařilo. Členové asociace amerických detektivkářů si už asi zvykli na nadměrnou porci morbidit v jejích knihách – i tak lze spekulovat, proč dosud váhali s oceněním jejích předešlých knih, třeba debutu Ptáčník, který každopádně vypovídal o novém silném hlase v žánru – a jako dárek k loňským padesátinám přiklepli autorce Edgara za nejlepší román roku.