Miro Gavran je dnes zřejmě nejrenomovanějším a nejoceňovanějším žijícím spisovatelem chorvatského původu. Je známý především jako dramatik, ale je oblíbený i pro své romány, novely a psaní pro děti. Své postavení pouze potvrdil, když v roce 2011 obdržel za knihu Kafkův přítel (Kafkin prijatelj), která nyní vychází v češtině, cenu Chorvatské akademie věd a umění (HAZU) za literaturu.

Kafkův přítel… Max Brod: člověk, který nespálil, shromáždil, redigoval, publikoval a propagoval Kafkovy spisy; člověk, který se postaral o to, aby Kafku nestihlo zapomnění ani před smrtí, ani dlouho po ní. Přestože nám název knihy podbízivě podsouvá představu, že ústřední postavou je právě Brod, je potřeba hned na úvod říct, že není. Ústřední postavou je totiž sám Kafka. Kafka jako středobod příběhu, od něhož se vše odvíjí a k němuž vše míří, kdežto Brod je svědek všech událostí.

Děj je zasazen do období mezi lety 1903 až 1953. V roce 1903 se oba už rok znají a společně studují práva na německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity. V roce 1953 je Kafka již slavný a téměř dvacet let mrtvý, zatímco Brod žije ve v bolestech se konstituujícím Izraeli. V rozmezí těchto padesáti let můžeme sledovat, jak se mění a přetváří vztah mezi oběma spisovateli, přičemž je kladen důraz na Brodovu reflexi jejich přátelství.

Toto přátelství se v Gavranově podání posouvá vpřed skrze ženy, zejména skrze Kafkovy ženy – jeho matku Julii Kafkovou, snoubenky Felice Bauerovou a Julii Wohryzkovou a milenky Milenu Jesenskou a Doru Diamantovou. Všechny mají na Franze určitý vliv, na jeho tělesné i duševní zdraví, na jeho náladu, myšlení i tvorbu, což se zákonitě promítá i do jeho vztahu s Maxem. Kvůli ženám se oba muži od sebe vzdalují stejně snadno, jako se kvůli nim scházejí a přátelí.

Z výše uvedeného vyplývá, že se kniha tematicky zabývá přátelstvím a láskou. Zabývá, ne však jednostranně, ale jedním i druhým v různých podobách a formách: situacemi, kdy jedno od druhého nelze rozlišit; situacemi, kdy jedno s druhým nelze skloubit; cestou od nepřátelství k přátelství, od lásky k nenávisti a zase zpátky.

Zajímavé je poté pozorovat, jaký mají tyto emotivní zvraty dopad na další, mnohem subtilněji vymezený tematický okruh: na vztah mezi duševním rozpoložením a uměleckou činností.

Gavran vtěsnal příběh do velmi úzké a zvláštně strukturované formy. Jedná se o krátkou, dopolední knihu, navíc rozčleněnou do pětasedmdesáti kapitol, z nichž některé jsou tvořeny jen pár větami, jiné se zas rozmáhají na několika stránkách. Příběh tedy není líčen souvisle, nýbrž fragmentárně; chronologicky, ale bez bližšího časového určení; spíše divadelně nežli prozaicky.

První polovina knihy má rychlý spád, kapitoly jsou kratší, ucelenější, vyšperkované pronikavou pointou. Druhá polovina je pomalejší, myšlenky se vlečou a ztrácejí v prozaičtějším vyprávění. Ačkoliv první část klade na čtenáře vyšší nároky a žádá si od něj větší míru pozornosti, klidně se mu může přihodit, že v rychlosti mine cíl. Z toho důvodu se domnívám, že není vhodné považovat Kafkova přítele za román v běžném smyslu slova, neboť některé kapitoly jsou z hlediska celku téměř bezpředmětné, což ale neznamená, že postrádají vypovídající hodnotu či literární kvality. Naopak. Díky tomu je možné se ke knize vracet, otevírat ji a číst namátkou, skoro jako sbírku psychologických črt a skic.

Nesmíme opomenout, že Kafkův přítel je sice kniha založená na skutečných lidech a jejich životopisných milnících, ale není to kniha biografická, nýbrž fikce, smyšlenka. Jenže její smyšlenost je natolik rafinovaná, že o ní přímo mluvit nemůžeme, ačkoliv na ni sám autor v doslovu upozorňuje. Gavranova smyšlenost se totiž pohybuje v oblasti možného, v oblasti pocitů a tajemství, jež nejsme schopni vyvrátit ani doložit.

Výsledkem je kniha, která poskytuje čtenáři nenucený vhled do jednotlivých postav, ale vyžaduje od něj nadhled nad celkem, neboť ten není přesně vymezen a je otevřen interpretaci. Je vlastně jen na čtenáři, zda bude nakonec s titulem „Kafkův přítel“ souhlasit, či nikoliv.

Kdo se zastaví, nalezne v souznění kavky a havrana zvláštní a chytlavou melodii. Kdo poběží, ten nepostřehne, že někdo zpívá.