„O takzvané recenze nežádám a – upřímně řečeno – ani s nimi nepočítám.“ Toto prohlášení nacházejí čtenáři i potenciální recenzenti na první straně dosud zřejmě nejrozsáhlejšího díla, které v nakladatelství Academia vyšlo v rámci edice Paměť. Jde o knihu Kruté i krásné dvacáté století. Memoárová mozaika v pěti dílech od Radegasta Parolka, literárního historika, komparatisty se zaměřením na baltské jazyky, vysokoškolského učitele a překladatele z litevštiny a lotyštiny.

Jde o skutečně zvláštní text, jehož součástí jsou vedle autorových vzpomínek i verše, lyrické vložky, eseje, recenze, literárněvědné úvahy či modlitby. Text je částečně i sebereflexivní: autor nejen vzpomíná, ale připojí i odborný výklad o žánru memoárů, aby pak ty svoje mohl v tomto kontextu charakterizovat jako roussaeauovskou zpověď. A je to i kniha, u níž autor naznačuje, že její hlavní hrdina se z ní vynořuje jako „literární postava“, protože ho může v lecčems přesahovat nebo „naznačit skryté možnosti“, o kterých ani sám autor neví. Publikace obsahuje zajímavá svědectví o řadě pozoruhodných osobností, s nimiž se autor během svého života setkal (B. Mathesius, Jan Mukařovský, Jurij Lotman nebo Karel Krejčí, po jehož smrti prý Státní bezpečnost zapečetila jeho byt a sebrala odtud všechny cennosti). Mnohé stránky jsou vášnivou obžalobou komunistického režimu, který zničil životy milionům lidí, a samozřejmě i mnohým vědcům. Parolek například vyjmenovává a stručně charakterizuje řadu rukopisných děl z pozůstalosti svých kolegů, která z ideologických důvodů nesměla vyjít (a možná už ani nikdy nevyjdou). Když ale o sobě říká, že v procesu zklamání z Ruska je „třetí podobný případ po Havlíčkovi a Mrštíkovi (a možná jich bylo ještě více)“, zní to trochu naivně či směšně, vždyť šlo o zkušenost v podstatě několika českých generací.

Přísně autor soudí ovšem i dobu současnou, kterou vnímá v hodně černých barvách: vyčítá jí „celkovou morální i kulturní pokleslost“, bezvěrectví, jehož důsledkem je „rozvrat rodiny“, a mimo jiné navrhuje, aby lidé museli za rozvody platit vysoké pokuty. Běduje nad „neuvěřitelnou nevzdělaností a nekulturností knihovníků“, kteří po listopadu vyřazovali ze svých fondů i četné hodnotné tituly autorů z bývalých socialistických zemí. A čtenář se dozví i podrobnosti o tom, kolikrát a jak byl Parolek po roce 1989 vykraden, nebo jak se svou manželkou vozil knížky z jejich nakladatelství Bohemika v tašce na kolečkách, protože „objednavatel si pro ně jen málokdy přišel“.

Autor se v některých případech vyjadřuje velmi kriticky i na vlastní adresu, takže si například stěžuje na svou „proklatou introvertní povahu“; přiznává, že jako manžel a otec nebyl ideální případ, případně se před svými čtenáři zpovídá Bohu a omlouvá se mu za své „chyby, omyly, pochyby a hříchy“. Nezakrývá, že patří k těm, kdo ve svém hledání nejednou „chyboval, dobovým iluzím podléhal a po všech těch nesnázích pod vlivem marxismu a vědeckého ateismu dokonce o Bohu zapochyboval“.

Zároveň si ale v knize chce – už s menší mírou pokory – vyřizovat účty s těmi, kteří mu kdy v životě ublížili, ať už to byl překladatel, se kterým měl společně přeložit verše do knihy Ikarův stín a který pak Parolkovo jméno coby spolupřekladatele v knize neuvedl, nebo Martin C. Putna, jenž si dovolil napsat negativní recenzi – podle Parolka „bulvární“ – na jednu autorovu knihu; Parolek přitom sám za sebe zdůrazňuje, že záporné recenze nikdy nepsal (dodejme, že jméno autora článku Parolkův Sojuz něrušimyj je v knize neuměle skryto pod iniciálami, ale dá se velmi snadno vypátrat). Co se týká autorství konkrétních překladů nebo účinkování R. Parolka na katedře rusistiky po roce 1968, na něž kritický článek také narážel, to musí posoudit odborníci či pamětníci a nepanuje zde žádná shoda. Jestliže například i uznávaný rusista Tomáš Glanc dnes tvrdí, že Parolek „věru nebyl žádný disident, za něhož se po roce 1989 s oblibou vydával“, historička (a svým vzděláním rovněž rusistka) Kateřina Volná, spoluautorka několika knih o filozofické fakultě UK v době komunismu, se vyjadřuje o něco vstřícněji. Podle ní třeba v případě odchodu M. Zadražilové z katedry rusistiky, který Putna Parolkovi vyčítal, nešlo o jeho aktivní snahu se jí zbavit, ale prostě coby vedoucí katedry „neustál tlak shora“. A dále Volná uvádí, že „obsah Parolkových přípisů k vedení FF UK ve věci kolegů rusistů vyznívá, ve srovnání s dokumentací z jiných kateder, pro Parolka spíše příznivě, i když jeho pozice nutně mířila ke kompromisům“.

Jestliže autor některým lidem opravdu nemůže „přijít na jméno“, jména jeho oblíbených žáků se v knize objevují naopak velmi často a jejich chvála z Parolkových úst působí až únavně či dokonce trapně. Celkově kniha vyznívá jako velmi zvláštní, místy přehnaně sentimentální či emotivní, ale silné a neradostné svědectví o životě intelektuála ve 20. století, intelektuála, který po prvotních velkých sympatiích procházel vystřízlivěním z Rusů a z Ruska, později musel přijímat mnohé kompromisy, až se dožívá doby, v níž se už příliš neorientuje a u které je schopný vnímat téměř výlučně jen její záporné stránky. V rámci našeho „vyrovnávání se s minulostí“ si ale toto dílo zcela jistě recenzi zaslouží, a ne jednu.