Mladá rakouská spisovatelka Cornelia Travnicek, absolventka sinologie a informatiky, která se psaní věnovala už v době povinné školní docházky, debutovala prózou Aurora Borealis, po níž následovala povídka Die Asche meiner Schwester a kritikou oceňovaná románová prvotina Chucks. Spisovatel a překladatel Clemens J. Setz poznamenal, že kdyby si mohl vybrat nějakou postavu ze současné literatury, se kterou by chtěl uvíznout ve výtahu, byla by to určitě Mae z této knihy. Jestli by se z výtahu dostal zdravý, neví, ale to už prý nehraje takovou roli.

Kniha se odehrává ve Vídni, ve městě, kde je, i když se večer zhasne, v každé místnosti neustále světlo, sníh v této metropoli padá už napůl špinavý, nikoli bílý. Román zachycuje životní příběh ústřední hrdinky Mae, inteligentní a výjimečné mladé ženy, pocházející z ne zrovna utěšených rodinných poměrů. Nosí džíny, které mají více děr než látky, její kalorický příjem často činí jen pivo z plechovky a hlavou se jí honí myšlenky hodné konfrontace s filozofy vídeňské univerzity. Otce vídá výjimečně, zvláštní vztah má i s matkou, která naplňuje klasické stereotypy chování a nedorozumění; už jako malá přišla Mae o milovaného bratra, jehož tenisky nosí a ty vévodí jejímu botníku (k nim odkazuje i název knihy Chucks). Ačkoli Mae nemá maturitu a nedokončila ani střední školu, navštěvuje přednášky na univerzitě, je neuvěřitelně hloubavá, schopná velmi výjimečných dialogů s otcem i dechberoucích úvah. Pětadvacetiletá hrdinka má opravdu vtipné a trefné poznámky, především při konverzaci s osobami mužského pohlaví: někdy je vysloví, jindy jí jenom proletí hlavou. Autorka románu Cornelia Travnicek sestavila zcela geniální mozaiku z běžných předmětů, setkání a zážitků, úvah s neuvěřitelnou hloubkou, otázek, které klade ústřední hrdinka sobě i světu, a popisu všedních dnů, jež ovšem všední rozhodně nejsou.

Mae nikdy neudržovala normální vztahy, vyhledávala velmi podivné lidi abnormálního chování a uspokojovalo ji vše, co bylo nějakým způsobem namířeno proti mainstreamu. Žije s Jakobem, kterého má opravdu ráda, ale vnímá, že jejich vztahu něco podstatného chybí. Při práci v instituci, která pomáhá HIV postiženým, potká Paula. A ten změní její život. Mae se poměrně rychle přestěhuje k tomuto muži, který se nakazil v nemocnici při ošetřování člověka trpícího AIDS, prožijí spolu nádherný večer, smějí se a dovedou spolu komunikovat; brzy podniknou první společný výlet do Amsterdamu a začínají si užívat života, který pro jednoho z nich může velmi brzy skončit. Při rozhovoru o smrti Paul Mae zvláštním způsobem vyzná lásku. Mae čeká, že jí prozradí něco zásadního a hlubokého o smyslu života, ale on řekne, že myslí, že ji miluje: podle Paula je smyslem života láska. Mladý pár zažívá neskutečně krásné věci na pomezí reality a snů. V McDonalds si objednají burger a hranolky se všemi omáčkami, které tam mají. Nato si dají zmrzlinu se všemi topingy, které tam mají. A jsou bez peněz. Po návratu z Amsterdamu se dvojice vydává na večer slam poetry, přičemž si Mae sepisuje na papírky věci, kterými by mohla někoho oslovit, ale nakonec přijde na to, že chce oslovit především sama sebe a říct něco sobě, a tak všechny papíry zmačká a je připravena. Každé setkání s Paulem je pro Mae příliš krátké. Vánoce stráví společně s matkou, která doslova září štěstím, když vidí svou dceru se „správným“ mužem, avšak Mae jí lakonicky oznámí, že Paul má AIDS a brzy umře. Paul z umírání ovšem strach nemá, na smrt příliš často nemyslí, srovnal se se všemi záležitostmi, jež bylo potřeba vyřešit, a nyní prožívá opravdu velmi vyrovnaně své poslední životní období. Paulova nemoc se prohlubuje, poslední dny života stráví v nemocnici, Mae mu přináší nejrůznější věci a snaží se ho potěšit, ale oba vědí, že smrt se blíží. Kouzelný příběh ústřední hrdinky ukazuje, jakým způsobem se člověk může vyrovnávat se smrtí bratra a posléze i partnera, jak ztrácí orientaci ve světě a jak se mu (ne)daří začít nový život, v němž chybí milovaný člověk.

Vyprávěcí perspektiva knihy je zdařilá, setkáváme se s vyprávěním hrdinky v první osobě, které má v sobě zároveň prvky odcizenosti vševědoucího vypravěče. V průběhu knihy přibývá několik dalších časových rovin a před čtenářem se tak otvírají zcela nové úhly pohledu. Cornelii Travnicek se podařilo zachytit Mae v jednotlivých etapách života, avšak její hrdinka působí uceleně a autenticky – všechny její strachy, starosti i radosti jsou líčeny zcela realisticky. Autorka střídá velmi dynamické pasáže plné krátkých vět a rozhovorů s reminiscencemi či vyprávěním hlavní hrdinky v košatých a dlouhých větách, zaplňujících celé odstavce. Nesentimentálnost, lakoničnost a úsečnost charakterizují odpovědi Mae na otázky, které jí klade život do cesty. Román se pohybuje na ose mezi obyčejností všedních dnů, nepodnětného prostředí, šedí rakouského velkoměsta a výjimečností ústřední postavy a světem, který kolem sebe dokáže vytvořit. Je to nejoriginálnější kniha, kterou jsem za poslední léta četla. Mae je neuvěřitelně vnímavý člověk, jenž vyniká svými vtipnými a drzými postřehy o životě, a musím říct, že mě velmi mrzí, že opravdu nechodí ulicemi Vídně, protože je to jedna z hrdinek, se kterou bych se chtěla potkat. A zažít podobný vztah jako ona, to už je jen touha romantické mladé ženy ve mně.