Krátký, obrazy a metaforami nasycený román Petera Handkeho Velký pád zobrazuje jeden den v životě herce, který se uprostřed nevlídného počasí probouzí v domě daleko za městem, odkud putuje do centra metropole. V cíli cesty by ho mělo čekat natáčení nového filmu, v němž má sehrát roli duševně narušeného vraha, i převzetí ocenění za dlouholetou práci, avšak románový hrdina na místo určení nikdy nedorazí. Už od prvního řádku knihy čtenář ví, že dnešní den, který začíná ranní bouří, skončí velkým pádem.

Ranní vstávání zkušeného herce (vystupujícího v malých i velkých rolích, ale vždy záměrně odmítajícího hrát roli Fausta), popisované ve sledu krátkých odstavců s hlubokým ponorem do nejrůznějších oblastí života a obohacené atmosférou ranní bouře i dešťového přívalu, představuje zcela výjimečný a velmi neotřelý začátek knihy, která už bohužel podobně zamýšlený čtenářský zážitek nenabídne. S ústředním hrdinou se po ohledání tajů domu, jeho dětství i počasí vydáváme na cestu do srdce metropole, která, jak už je pro autora příznačné a typické, metaforizuje současné politické i společenské poměry; jedná se však i o určitou metaforu cesty člověka životem, na níž se setkává s běžci, podivnými páry, policisty a dalšími lidmi, již ho podněcují k nejrůznějším úvahám i činnostem. Handke dovede na hercově cestě vytěžit maximum nejen z přítomnosti různých lidí, ale rovněž z hlubokého pozorování krajiny a přírodnin v jejich proměnách (zatímco kolem stavení neznámé ženy, ve kterém se hrdina probudil, mu tráva sahala po pás, v průběhu cesty mu začíná dosahovat až ke hrudi – tíživá realita autorova světa je popisována v obrazech). Jednotlivá hercova vyprávění mohou být reálná, ale může se rovněž jednat o fikci, protože jeho drobné příběhy se stávají v průběhu knihy čím dál více výpravnými a přízračnými. Přírodniny na jeho cestě často představují věci, například listy jsou popisovány jako pistole, některá zvířata jsou personifikována, záchrana ježka představuje skutečnou záchranu člověka. Doba příběhu Velkého pádu je rovněž obdobím velkých i malých válek mezi sousedy. Handke ve svých metaforických obrazech popisuje násilí, obavy ze současné politické situace, válku i lidi, kteří s válkou nikdy neskončí a jsou k válce odsouzeni. Herci pod vlivem okolních událostí ani v samotném závěru knihy, jak se tu píše, „není do umírání, pouze do pomíjení“. Hmatatelná holanovská bolest ze stavu světa a lidského násilí se na každém dalším hercově křížovém zastavení stupňuje a čtenářský dojem z nepořádku popisovaného životního prostoru eskaluje. V knize Petera Handkeho začíná být nedýchatelno a těžko.

Každý nový odstavec Handkeho Velkého pádu představuje vlastní celek úvah a myšlenek. Hercova cesta je protkána velkým množstvím vzájemně provázaných přemítání o válce, pláči i smíchu člověka, o opuštěných ženách, starých lidech, o touze člověka někoho zachránit, navracet se do dětství i potřebě spoustu lidí na světě obejmout; zároveň je text tvořen dynamickými mikropříběhy s melancholickými či hořkými pointami. Ústřední hrdina spolkne černočerný lusk baobabu, který chutná úplně stejně jako v dětství, a zároveň úplně jinak než tenkrát. Píše velmi hluboký a dojemný dopis svému synovi, ale má problém ho odeslat, protože syn putuje napříč kontinenty a nemá stálou adresu či domov. Setkává se rovněž s ženou, u níž strávil noc, a až příliš pozdě poznává, že zradil a zneužil její lásku.

Herec během svého (životního) putování neudělá jediný obyčejný krok, jeho pohyb je totiž realizován jako chůze přes překážky. S jednotlivými místy se loučí chůzí pozpátku, tedy sportem, který sám vynalezl. Při setkávání s nejrůznějšími lidmi se snaží vlastní pomalou chůzí „zpomalovat“ i běh běžce či „rozhodit“ tempo chůze chodců před ním. Intenzita pohybu tedy tvoří důležitý aspekt celého díla a zdánlivě připomíná dialektiku „trajektorií“ J.-P. Sartra: Činnost a pohyb každého prvku systému (tedy všech románových postav) zcela zásadně ovlivňuje stav světa – výsledkem tedy může být takový stav světa, který nechtěl nikdo, ale všichni se na jeho vzniku podílejí. Ovšem odpovědnosti za stav světa se podle J.-P. Sartra nemůžeme zbavit ani sebevraždou.

Náboženské motivy i motivy mše pak činí z obyčejné cesty do metropole křížovou cestu, plnou nejrůznějších zastavení: reflexí, obrazů, setkání, drobných příběhů s hlubokým smyslem. Handkeho silné příběhy lidské utopie se pohybují na přímce mezi iluzí a realitou, přičemž se dotýkají obou krajních bodů.