Divadelník Jaroslav Tuček ve své vzpomínkové knize zachycuje stav brněnské divadelní kultury od osmdesátých let minulého století do doby pár let po sametové revoluci. S nadhledem a sebeironií reflektuje zejména bouřlivá předrevoluční léta významné experimentální divadelní scény Divadla na provázku. V jeho vzpomínkách je však cítit i osobní hořkost, smutek, trpkost, pocit nepochopení a nedocenění. Zároveň kniha přináší obsáhlou faktografii, množství popisů dějinných událostí. Je plná zajímavých postřehů ze zahraničních zájezdů a cenná je i pro hojnost portrétů několika hereckých generací, spjatých s Divadlem na provázku, HaDivadlem a divadelním studiem Marta. Autor Vzpomínkami antihrdiny, které nejprve vycházely po částech časopisecky a na internetových stránkách, navázal na svůj útlý svazek Zálohy na vzpomínání, které si samizdatově vydal k sedmdesátinám. V „Předznamenání“ Vzpomínek píše: „Dějiny ode mne nečekejte, jen spíše takové halabala vzpomínání na dobu nenávratně minulou, na lidi, s nimiž jsem se na životní pouti setkával, i na ty, které jsem měl rád…“

Kniha je rozdělena do dvou oddílů. První, rozsáhlejší, se drží hlavní linie Tučkova působení v Divadle na provázku a současně i v HaDivadle, od jmenování do funkce šéfa na počátku roku 1980 až do konce prosince roku 1989, kdy podal výpověď. Druhá, kratší část odráží bouřlivou porevoluční náladu a soustředí se na rekonstrukci divadelního studia Marta Janáčkovy Akademie múzických umění v Brně, jež vyvrcholila slavnostním otevřením v roce 1991. Epilog autor věnoval „Největšímu z Provázků“ Peteru Scherhauferovi.

Jaroslav Tuček se po jazykové stránce profiluje jako lidový vypravěč. Píše živě a čtivě. Jeho dialogy nepostrádají gradaci, napětí a humor. V dialozích se v zájmu barvitějšího vykreslení postav a doby neomezuje v užívání vulgarismů. Často si vypomáhá i parodií a satirou, zejména když se lidé od divadla navzájem imitují. A paralelně s děním okolo divadla popisuje očima zaujatého pozorovatele dobové těžkosti občana socialistické republiky a otevřeně se rozepisuje i o svém soukromém životě.

Hlavní postavou memoárů je samozřejmě sám vypravěč, byť od počátku vystupuje velmi skromně a na čtenáře může působit dojmem odevzdaného člověka, který se v cizí prospěch zřekl svého milovaného hereckého řemesla. Autor si od chvíle, kdy mu funkcionář KV KSČ v hospodě nabídl post šéfa oblíbeného, avšak zároveň pro vedoucí stranu kontroverzního Divadla na provázku, uvědomoval důležitost umělecké činnosti Provázku v národním i celosvětovém měřítku, a s tím ovšem i svou nedostatečnou zkušenost s vedoucí pozicí. Od Tučkových spolupracovníků a známých zaznívají věty typu: „Když do Provázku nepůjdeš, tak budeš mít Provázek na svědomí, na to můžeš vzít jed.“ „Buď šéfování vezmeš a strana tě podrží, nebo úkol odmítneš a vyperou tě z Mahenky i ze Státního divadla. Garantuji ti, že se mnozí těší, jak poletíš, a okamžitě se najdou jiní, kteří do Provázku půjdou ochotně.“ Tučkovi se podařilo od prvních řádků srozumitelně vyjádřit tlak totalitního režimu, všudypřítomný strach a dnes již nepochopitelnou mašinerii byrokracie, nesmyslných pozic, vyhlášek a rozhodnutí. Sám sebe také zasazuje do prostředí svých blízkých a vystavuje se komentářům své maminky, manželky Kateřiny i dětí. Dále se konfrontuje se spolustraníky, hereckými kolegy, lidmi z branže i souputníky z Provázku. Mezi řádky o počátečním působení v zákulisí Provázku se vyjevuje trapnost, sebepodceňování, lítost i vztek, a zároveň neskrývaný obdiv vůči pokrokové dramaturgii, neotřelému divadelnímu vidění a respekt k výrazným hereckým osobnostem.

Z textu vyplývá, že Jaroslav Tuček se jako dosazený stranický šéf od svého prvního vstupu na půdu Divadla na provázku musel neustále obhajovat, čelit kritice a nepřijetí, a zároveň si v samorostlém divadelním uskupení najít své místo. Proto se nevyhýbá ani popisu vyhrocených situací, jako například když po něm režisér Scherhaufer s lavinou sprostých slov hodil židli, až se zapíchla kovovýma nohama do stropu. A tím vedle samotného autora vystupuje do popředí významná postava našeho a celoevropského experimentálního divadelnictví Petera Scherhaufera. Muž, jenž se zasloužil o zviditelnění české (československé) divadelní kultury v zahraničí a výrazně ovlivnil tvář Divadla na provázku, provází Tučka od prvních kapitol – nejprve coby bojovník a obránce svého divadla, poté v roli učitele a rádce, neoblomného a přísného šéfa, a v závěru se dá říci i jako přítel. Tuček pak vedle něj vyznívá jako poslušný žák, věrný sluha, který plní rozkazy i rozmary svého pána, byť v tomto konkrétním případě přání a vize výjimečného umělce. I když nespornou silnou stránkou Tučkova šéfování bylo umění komunikace jak s představiteli komunistické strany, ministerskými úředníky, vedením Státního divadla či novináři, tak se zaměstnanci divadla.

Autor se v objemném prvním díle snaží zrekapitulovat své rozporuplné působení na postu šéfa, své Provázkem a společností nedoceněné zásluhy, zejména v případě organizace zahraničních výjezdů obou souborů v době uzavřených hranic a výstavby nové budovy Divadla na provázku. I navzdory všem strastem, jež autora v Provázku potkaly, se zdá, že toto divadelní uskupení měl rád, byť se po deseti letech rozhodl z funkce šéfa experimentální scény odejít.

V době revolučního převratu a prvního sametového roku se Tuček dostal k vedení studia Marta, které však z havarijních důvodů musel ihned po nástupu zavřít. Jakoby se na první pohled opakoval smolný scénář od Provázků a Tuček se musel obhajovat před ostrou kritikou a poté se na vlastní pěst rozhodnout jednat. Ve druhém díle se autor projevuje již jako poučený šéf, výborný stratég a bystrý vyjednávač a svou nezlomnou vůlí a odolností přestavbu divadelního studia JAMU stihne včas. I přesto je hold nakonec vzdáván architektovi Janu Konečnému. Tuček se po půl roce s vedením Marty loučí a mezi řádky projikuje svůj hořký splín.

Vzpomínky antihrdiny aneb S Provázky, Hady a Martou na provázku je sice zaujatou, osobní výpovědí, ale přesto se Jaroslavu Tučkovi povedlo sepsat obhajobu své pracovní činnosti, vypsat se z dosažených úspěchů i přiznat ke svým selháním a slabým stránkám, vykreslit obraz naší společnosti v předrevolučním desetiletí, ze zákulisního pohledu podat zprávu o bouřlivé epoše osobité divadelní scény a očima svědka vylíčit zahraniční zájezdy Provázku včetně přelomové Karavany Mir. Jde o knihu, která se ani v nejmenším netváří být učebnicí dějin, ani nerozebírá umělecké zásluhy či dramaturgii brněnských malých scén, a přesto podává velmi obohacující pohled v širokém dobovém i uměleckém kontextu.