Historička a etnoložka Markéta Křížová (1974) už se jako překladatelka či autorka podílela na vzniku patnácti publikací. Její nejnovější nese název Otroctví v Novém světě od 15. do 19. století. Autorka v ní podrobně rekapituluje historii tohoto jevu od starověku až k jeho zákazu v západním světě a sleduje, kdo a za jakých podmínek mohl být do otroctví uvržen. Poutavě ukazuje, jak se proměnil životní styl Evropanů vlivem přísunu třtinového cukru, který byl díky práci otroků ve velkém produkován, a vyjmenovává i četné „kulturní produkty“, které jsou nepřímým a většinou nezamýšleným plodem otrokářství, jako samba či reggae. Věnuje se i literárním reprezentacím černých otroků, a to jak těm slavným (Chaloupka strýčka Toma, Dobrodružství Huckleberryho Finna), tak i těm u nás relativně neznámým, jako anglický román Oroonoko, or, The royal slave ze 17. století (jeden český recenzent navíc knihu doplňuje i o reprezentace filmové). Křížová přitom sarkasticky dodává, že prvním setkáním opravdových černochů s „literárním kódem Evropanů“ byl cejch rozžhaveným železem: písmena vypálená do kůže označující nového pána, rozhodujícího o jejich životě a smrti.

Otroctví podle autorky existovalo ve většině známých společností, a to i ve středověku. Tehdy sice ustoupilo do pozadí, ale nikdy úplně nezaniklo (po právu dodává, že zcela nevymizelo dodnes). Jen v některých oblastech a v konkrétní době se ale podle ní stalo klíčovým „pro hospodářské přežití a sebeidentifikaci obyvatel“. To, že jde víceméně o univerzálně rozšířený jev, ho v autorčiných očích ovšem nijak neomlouvá. I když připouští, že v některých situacích dávali někteří lidé přednost formálnímu setrvání v otroctví před nejistým osudem propuštěnců, celkově na tuto instituci nemůže pohlížet jinak než velmi negativně. V žádné oblasti nebylo podle autorky otroctví vlídnější než v ostatních; nelidské zacházení je totiž podle ní „samotnou podstatou otroctví“. Referuje o mýtech, které měly podpořit údajnou podřadnost určitého etnika a jeho „otrockou přirozenost“; a uvádí výrazy, jimiž byli zotročení lidé zbavováni svého lidství a redukováni na pouhé věci. Tak jestliže je Aristoteles označoval za „majetek s duší“ a římský právník Varro za „mluvící inventář“, jistý puritánský duchovní o staletí později používal spojení „oduševnělý, samostatný, aktivní nástroj člověka“… Klade si i otázky, koho by dnes měl odškodnit Brit, u něhož je prokazatelné, že majetek jeho rodu pochází z obchodů s otroky. Má se snažit najít skutečné potomky zotročených Afričanů? Nebo dát peníze některé černošské organizaci v Británii? Jednoduchá odpověď neexistuje, ale to neznamená, že nemá cenu snažit se ji hledat.

Autorka sice připomíná sílu křesťanství, v němž mnozí černošští otroci hledali duchovní útěchu, a jmenuje křesťanské kazatele a myslitele, kteří zdůrazňovali, že černoši jsou lidé jako všichni ostatní, a kárali způsob, jakým s nimi otrokáři zacházeli. (Jeden se svých bílých farníků rétoricky ptal: „Kdo nanosí vodu a dřevo? Kdo rozdrtí maniok?“ a vyzýval je: „Vy, vaše ženy, my všichni můžeme pracovat.“) Ovšem tyto snahy Křížová možná až příliš bagatelizuje: z toho, že se tyto výtky stále opakovaly, totiž vyvozuje, že se většinou míjely účinkem. To je ovšem trochu diskutabilní závěr, protože není jisté, jaký by byl osud otroků bez jejich přímluvců inspirovaných evangeliem. Každopádně k postupnému osvobozování otroků podle Křížové vedly spíše jiné než morální či náboženské důvody. Ke zlepšování jejich podmínek přispívaly nejdřív pragmatické zdravotní ohledy. Později pak úplné odstoupení od obchodu s otroky nebylo podle autorky výsledkem „sílícího humanismu“, ale toho, že se otroci už svým vlastníkům prostě nevypláceli: otroctví se dříve vzdávaly ty regiony, kde už nemělo hospodářský význam.

Tematicky se její kniha překrývá s nedávnou publikací I. T. Budila Úsvit rasismu. Jestliže ovšem Budil rozebírá spíše teoretické koncepty spojené s otroctvím a rasismem, Křížová věnuje mnoho prostoru i každodennímu životu černochů a tomu, jak svoji situaci vnímali sami a jak to zaznamenali v některých dochovaných textech (ty mimo jiné svědčí o tom, že černošští otroci byli často hrdí na svoje bílé pány, identifikovali se s nimi a navzájem se dokonce mezi sebou přeli, který z otrokářů je ten nejmoudřejší, nejbohatší či nejmužnější, přičemž každý z otroků hájil toho svého). Oba čeští autoři se nezávisle na sobě rozepisují o vzniku samostatného Haiti, kde se Toussaintovi Louverturovi podařilo – vesměs z osvobozených černošských otroků – vytvořit společnost, která se podle Budila „v určité míře přiblížila k řádné a svědomité vládě, po níž většina lidstva vždy jen marně toužila“. Budil se snaží vykreslovat kontrafaktuální scénáře, „co by bylo, kdyby“ nedošlo k ničivé francouzské invazi a stát slibně vedený Louverturem se mohl dále nerušeně rozvíjet. Oproti tomu se Křížová drží více při zemi: referuje o tom, kolik otrockých vzpour se bojem haitských černochů inspirovalo, suše ale konstatuje i to, že pro mnohé bělochy naopak „haitské události“ představovaly odstrašující příklad, který utlumil protiotrokářské nálady v USA a pozdržel zrušení obchodu s otroky ze strany Velké Británie. Samotný rasismus je pak podle Křížové možné chápat i jako reakci právě na zrušení otroctví, totiž jako snahu zabránit osvobozeným otrokům v sociálním vzestupu. Uvádí ovšem i četné starší příklady opovrhování lidmi černé barvy pleti: na počátku 17. století prý napsal jistý francouzský obchodník, že „tito lidé přicházejí přímo z pekla, tak jsou spálení a strašliví na pohled“.

Hlavním paradoxem, na který Křížová ve své záslužné knize poukazuje, je to, že právě v době, kdy se v evropském intelektuálním diskursu – a zvláště v některých evropských státech – objevují myšlenky svobody a lidských práv, dochází v koloniích týchž států k „té nejhorší formě znesvobodnění“. Pro většinu tehdejších lidí šlo ovšem o rozpor zdánlivý: svoboda se vztahovala na lidi, ne otroky. V podobném duchu autorka ironicky tvrdí, že obchodníci s otroky patřili k předním humanistům a filantropům své doby a že rovnosti všech lidí před Bohem se dovolávali i američtí prezidenti, kteří sami vlastnili otroky. Co k tomu dodat jiného než to, že selektivní vnímání a pokrytectví jsou zřejmě ještě univerzálnější jevy než samotné otroctví. Je přitom klidně možné, že podobně jako my na otrokáře se za sto let budou obyvatelé Země dívat na dnešní lidstvo a jeho vztah ke zvířatům; případně budou přísně soudit to, že si většina občanů západních zemí klidně žije ve světě, v němž někteří dodnes musí pracovat v otrockých podmínkách…