Vydat tištěný autorský komiks není na Slovensku jednoduché. Patrik Pašš na komiksovém románu Tri. Nie štyri, nie päť pracoval dva roky a rok komiks putoval po slovenských nakladatelích, než se ho ujal Jan Gregor z Premedia Group.

A chtělo to odvahu, jelikož komiks na první pohled vypadá jako čirý amatérismus: kniha připomíná počmáraný rukopis. Jednoduchá černá linka tužkou se silně odklání od realistického zobrazení ke karikatuře, kresba působí nedozrále, jako by autor ustrnul někde v pubertě. Tomu odpovídá také obsah kreseb: hemží se to tam prsy, vaginami a penisy a leckdy vulgárním textem. Tento typ hrátek je předznamenán už v obálkovém podnázvu „pornografický román“, přičemž „porno“ je přeškrtnuté. Komplexnějšímu působení nepomáhá ani forma: text a obraz se rozpadl na dvě složky, každé je vyčleněno půl strany. Čtyři stripová políčka sesutá u středového okraje jsou vhodná pro kratší žánry, ale jak vidno, lze takto odvyprávět i přes tři sta stránek. Stylizace připomíná spontánní výtvarný i textový projev bez estetických cílů a tento dojem posiluje i ručně psané tiskací písmo. Pašš neusiluje o umění, chce podat silnou existenciální výpověď skoro čtyřicátníka ztraceného ve svém životě a ve světě okolo něj. A tomu jsou podřízeny všechny užité prostředky.

Ústřední postavou je devětatřicetiletý Oskar, autorovo alter ego. Má ženu Kláru a syna Olivera, pracuje v oblasti animace a kreslí komiks, přičemž obě roviny psaní se postupně slévají v jedno dílo. K tomu se v Oskarově realitě objeví on sám jako oživlá komiksová postava, kterou vytvořil a která se mu vtírá do rodiny. Povedené jsou detaily: Oskar se pohybuje v zimním nečase, jeho postava v létě, a když se oba dva nacházejí venku, začnou padat kroupy. Prolínání rovin mate čtenářovu orientaci a ten se ztrácí v útržkovité směsi snů, vzpomínek a halucinogenních výjevů. Vrcholem jsou oživlá Oskarova babička a dědeček v podobě koster, jež se starají o malého Oskara – tímto způsobem, návratem do dětství a odklizením do roviny snu, se Oskar snaží zbavit oživlé komiksové postavy. Situace graduje až do podoby snu ve snu. Tady Pašš skvěle využil komiksovou řeč: plná čára je realita, přerušované políčko sen či vzpomínka. Existuje fígl, jak prolézt skrze mezeru, ale pokud se snová postava dotkne plné čáry fikční „reality“, dostane elektrickou ránu. Autor dále v komiksu vtipně poukazuje na jeho literárnost, zanechává v něm stopy tvůrčího procesu, např. nepovedené políčko nebo poukaz na nesrovnalost v předešlém poli s poznámkou, zda si toho čtenář všimne. Všechny ty detaily jsou zajímavé a nosné, ale čtenář se k nim musí propracovat přes celkový zmatek, který dílu vládne; podobně jako v Oskarově hlavě. Také děj je řazen spíše asociativně, bez větší návaznosti. Celek drží pohromadě prostřednictvím ústřední postavy, čtenář se prodírá Oskarovým vnitřním světem.

Samotný charakter hlavního hrdiny je nejednoznačný. Oskar střídá leckdy protikladné role jako agresor, otec, ochránce, sexuální loudil, neprakta, exhibicionista, vystrašený slaboch, klidný manipulátor. K nevěrohodnosti přispívá také rozpor mezi tím, co postava říká a co si následně promítne ve vzpomínkách. Především si ale neví sám se sebou rady, je plný strachů, které se zhmotňují v jiných realitách a převažujících monolozích. I oživení komiksové postavy je jedním z útoků na bezpečí Oskarovy rodiny, kterou chce ochránit od zlého ve světě. Oskar chtěl původně nakreslit apokalyptický román, jenž se v komiksu objeví v podobě viru HSP, který mění lidi v zombíky. Ale jako mnoho dalšího zůstává i tato rovina pouze v nástřelu bez vyústění. Když se Klára Oskara na konci knihy zeptá, proč nenakreslil to, co měl v úmyslu, odpoví příznačně, že je nechtěl přivést do nebezpečí. Rodinná každodennost, péče o syna příjemně uzemňuje ostatní vrstvy komiksu.

Vtip je často v situacích a detailech poplatný kontextu zkušenosti jedné generace: cesta na Balaton, pornografie na VHS nebo pověry o syfilidě, které Oskarovi způsobily trauma, protože v dětství pojal podezření, že je nakažený. Pašš pro vznik humorných, leč často prvoplánových situací využívá také rozdíl mezi tím, co si Oskar myslí a jak situace vypadá zvenčí. Výmluvná je scéna s opravářem a vysavačem, ve které chce být Oskar užitečný a ukázat, že je pánem domu, a na opravářovu žádost mu přidržuje vysavač, který ale opomene zapnout.

Čtenář se musí hlouběji ponořit do komiksu, aby ho neodsoudil hned v začátcích. A pak je to jízda na horské dráze s dlouhou dojezdovou plošinou, kdy jedinec poklidně dojede do půlky a zůstane zmateně sedět s rozporuplným pocitem. Zkušenost, kterou je třeba vyzkoušet. V tomto případě Paššovi experiment s tím, co komiks unese, prošel – otázkou je, co autor předvede dál.