Nejnovější kniha Ireny Žantovské, divadelní režisérky a rektorky Akademie managementu a komunikace, je zajímavá sociologická studie, která upřela pohled na vztah současného divadla a jeho diváka. Tato upravená disertační práce s původním názvem Divadlo jako médium, na níž autorka pracovala pod vedením prof. Císaře a kterou obhájila na katedře teorie a kritiky na pražské DAMU, hledá odpovědi na otázky, zda například zajímá v současné době divadlo ještě někoho (kromě jeho tvůrců), zda je v současné době divadlo výsadou určité skupiny lidí či jaké jsou hlavní důvody pro návštěvu divadla? Je divadlo zastaralé médium? Jak účinná je pro divadla mediální reklama? Pro koho se píší divadelní kritiky? Které divadelní žánry publikum zajímají nejvíce? Chodí do divadla více ženy nebo muži? Irena Žantovská po dobu svého několikaletého výzkumu diskutovala se stovkami respondentů, aby zjistila, jaké je dnešní divadelní publikum, jaké jsou jeho konkrétní potřeby, postoje a vztah k současnému divadlu. Za místo výzkumu si vybrala Univerzitu Jana Amose Komenského v Praze.

Studie na téma divadlo jako komunikační médium přesahuje rámec teatrologie, Irena Žantovská se v ní z hlediska přístupu ke zkoumanému problému opírá o pojmy z oblasti sociologie, psychologie, kulturologie a v neposlední řadě i o pojmy z teorie komunikace a mediálních studií. Kniha se skládá ze tří hlavních oddílů. První, teoretický oddíl, rozdělila na čtyři části a jedním z hlavních cílů bylo definovat pojmy „divadlo, médium, komunikace a publikum“ pomocí vlastního studia a výzkumu, z hlediska historie a také z pohledu mnoha odborníků teatrologů, psychologů, sociologů ad. Autorka se také, podobně jako mnoho dalších současných autorů v oblasti divadelní teorie, zamýšlí nad funkcí divadla jako prastarého média ve věku globalizace a nástupu nových technologií. Na jeho obranu uvádí, že je to právě divadlo, které jako zcela zvláštní komunikační akt – specifické médium komunikace –, od svého počátku po dobu více než několik tisíc let dokázalo uhájit svou jedinečnost a specifičnost i navzdory proměnám společnosti a světa.

Druhý oddíl, nazvaný „Mapování potřeby divadla jako specifického komunikačního média“, vychází ze samotného šetření, jehož cílem bylo prověřit aktuální potřebu divadla u současného publika, a staví tedy na výsledcích výzkumu z terénu. Pro svůj výzkum Irena Žantovská oslovila 811 studentů netechnických oborů prezenčního a kombinovaného studia UJAK v Praze. Autorka každou kapitolku uvedla otázkou a následně svou pracovní hypotézou, kterou dále rozvíjí i vkládáním citací z rozhovorů s odborníky. Výsledky dotazníkového průzkumu předkládá velmi srozumitelně a pro přehlednost zařadila barevné grafy. Tento oddíl je nejen čtivý a svižně napsaný, ale přináší i nová zjištění, která mohou být pro divadelníky zajímavá a užitečná.

Třetí oddíl redefinuje pracovní hypotézy a zamýšlí se nad možnými trendy dalšího vývoje podoby divadla jako komunikačního média. Výzkum například potvrdil, že současní diváci vnímají divadlo jako součást běžného života, že divadlo ani v době moderních technologií není přežitkem. Nejčastěji si diváci vybírají činohru, divadelní kritiky je příliš nezajímají, věří více osobním doporučením – tzv. šeptandě a od divadla očekávají silné emoční zážitky.

Studie o současném dramatickém umění cílená na výzkum publika je velmi dobře strukturovaná a napsaná srozumitelným jazykem. Autorka práci postavila na poznatcích z vlastní dlouhodobé umělecké i odborné praxe, na důkladném studiu odborné literatury, rozhovorech s osobnostmi a na cíleném průzkumu metodou dotazování se v terénu, a to zejména formou písemného dotazníku, pozorování a řízených rozhovorů.

Kniha Divadlo jako komunikační médium je – díky svému, nepříliš zpracovávanému tématu – velmi vhodnou četbou pro studenty oborů uměleckých i humanitních jako např. psychologie, sociologie, ale i pro profesionály v oblasti kultury. Nabízí se také, aby na stávající studii byl navázán další výzkum, který by nejen rozšířil či přidal další kategorie respondentů, ale zaměřil se i na ostatní důležitá střediska divadelní kultury v České republice. Jak sama autorka píše (str. 13): „Aby se rozšířila mapa potřeb divadelního publika“ a minimálně aby se potvrdily závěry tohoto šetření (str. 210): „A tak nás může potěšit, že to nejpodstatnější, co nám signalizuje každý pátý respondent, zní: jsem pozorný divák, jsem připraven ke komunikaci, jsem empatický a velmi pozorně vás sleduji a vnímám. Co víc si od tohoto divadelního publika můžeme přát?“