Himálajské pohádky s podtitulem Vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu je unikátní soubor třiatřiceti příběhů z oblastí přímo sousedících s nejvyššími horami světa. Z různorodých zdrojů je vybral, přeložil a českému čtenáři převyprávěl Miroslav Pošta. O originální grafickou úpravu knihy, která sama o sobě promlouvá velmi působivě, se postarala Lenka Jasanská.

Zvídaví dětští čtenáři či nejmenší posluchači dychtiví napínavých příběhů se najdou snad v každé kultuře. Ani Tibet není výjimkou. I v buddhistických klášterech jsou malí mniši také jenom zvědavé děti, které touží slyšet pohádku na dobrou noc. Není tedy divu, že se po odjezdu přísného klášterního dozorce mladí novici tajně sbíhají ke staršímu Lobsangovi, aby si poslechli jeho povídání. Odvyprávěných příběhů je nakonec přes třicet, nejsou nikterak dlouhé a všechny končí mravním (často se opakujícím) poučením. České děti budou překvapené, že se zdaleka nejedná o pohádky, na jaké jsou zvyklé. V Himálajských pohádkách totiž nevystupují nadpřirozené postavy, jaké známe z našich evropských tradic. Žádný statečný princ s mečem na koni, krásná zakletá princezna a mezi nimi sedmihlavá saň. Hrdinové tibetských příběhů jsou obyčejní lidé, kteří nebojují s drakem, nýbrž se svým nelehkým každodenním údělem. Chudý otec početné rodiny stěží přemáhá bídu, a aby nebylo ještě hůř, musí zapojit všechnu svou bystrost a obalamutit lstivého souseda, závistivého bratra nebo chamtivého krále. Tři sestry mají zachránit rodinu a jedna z nich se zkrátka musí provdat za zvíře (např. hada či psa). Nejstarší dvě většinou zbaběle utečou, ale třetí se ráda pro rodiče obětuje a na nerovný sňatek kývne. Zvíře se nakonec promění v bohatého prince a rodina spokojeně žije v honosném paláci. Častou zápornou postavou tibetských pohádek je lakomý král nebo správce. Přemoci ho lze jedině ještě chytřejší a rafinovanější lstí, než s jakou on vládne svým poddaným. Největšími zloduchy, které osud staví hrdinům do cesty, jsou pak špatné lidské vlastnosti. Závist a hloupost nutí své nositele k někdy až neuvěřitelným a legračním skutkům. Příběhy z oblasti Himálaje se mnohdy dostávají až na pomyslnou hranici života a smrti a místy je zarážející, jak lehkovážně se v nich nakládá s lidským životem. Smrt se stává i předmětem žertu (O chytrém tesaři) a odchod na jiný svět, ze kterého samozřejmě není cesty zpět, dostihne nejednoho hlupáka. To jako by ani nezapadalo do tamní buddhistické nauky o lásce ke všem živým tvorům a neubližování. O tibetských pohádkách se všeobecně traduje, že kopírují a vykládají buddhistické texty, ale existuje i řada výjimek. Příběhy, se kterými nově přichází Miroslav Pošta, naštěstí končí vesměs dobře a spravedlivě. Vždyť jejich hlavním posláním je šířit jednoduché heslo o tom, že pravda a poctivost zvítězí. Používají k tomu formu, jejíž hlavní charakteristikou je úspornost. Stručnost, jednoduchost a anekdotičnost nám často připomene bajku. Zvířata promlouvající lidskými hlasy a s všemožnými lidskými vlastnostmi jsou samozřejmostí. A i když pohádky z Tibetu a okolí nepostrádají dobrodružnost, mnohdy působí spíše jako podobenství, jejich účelem je zamyšlení a poučení spíš než kratochvilné čtenářské pobavení. Popisy (pokud na nějaké narazíme) nebývají dlouhé a barvité; jednající postavy jsou především nositeli daných vlastností a o jejich vzhledu je zbytečné se rozepisovat. Vždyť někdy stačí vyslovit jen jejich jméno, a hned víme, odkud vítr vane. Kupříkladu Akhu Tänpa, prototyp tibetského lišáka, kterému to pálí a který nesmí nikde chybět. O tom, že je tento chlapík pojem sám o sobě, svědčí i zařazení jeho jména do slovníčku pojmů v závěru knihy. Akhu Tänpa prochází napříč příběhy a nebojí se zastávat chudých a neprůbojných lidí. Oklame i samotného krále a díky svému koumáctví, statečnosti a zdravému rozumu se z každého trestu (včetně trestu smrti) zdárně vykroutí.

Himálajské pohádky jsou univerzální a nadčasové čtení. Všechny se odehrály kdysi dávno, před dávnými (často před „dááávnými”) časy a jejich verze se spolu s generacemi obměňovaly; přesto stále obsahují něco, co se nemění, nestárne a promlouvá k posluchači všech dob a všech míst. Někdy je jejich poselství explicitní a pochopí je napoprvé i nejmenší posluchači, jindy je vypíchnuto v přísloví na závěr. Anebo je musíme vytušit z událostí, které na sebe postavy uvalují svým správným či nesprávným chováním. Himálajské pohádky můžeme, ale i nemusíme přečíst od začátku do konce. Příběhy na sebe nenavazují a je na nás, jakým tempem si budeme moudrost tibetských šibalů dávkovat. V každém případě by se mohlo jednat o jednu z těch knih, na které děti nezapomínají. Kromě anekdotických epizod se jim zajisté vybaví i ilustrace a vůbec celková podoba knihy. Výtvarnice Lenka Jasanská si dala opravdu záležet a ani jednu stránku v knize nenechala náhodě. Její doprovodné ilustrace jsou originální, vkusné a pečlivé, nepostrádají lehkost, švih a vtip, a zároveň ani tibetskou vážnost a klid. Jsou jako vyprávění samo: jednoduché, úsporné a přitom hluboké. Velmi povedená práce.