Téma literárně nejednou ztvárněné uchopili oba autoři jako společnou hru, v níž dominuje sdělnost obsahu: svět je místem pro uskutečňování dětské touhy po přirozeném řádu věcí, po klimatu harmonie, po dobrých koncích. Již titul ovšem předznamenává, že kniha nabízí kromě čtení o „skutečném“ životě hraček i možnost dotvářet souvislosti a nalézat nečekané spoje představ. Víla přece nemůže být úplně kouzelná, vždyť je „tlustá“. Rovněž jména a přezdívky plyšových a hadrových hraček (třeba Špinavý zajíc, Prasisko, Knedlík, Trpasl nebo Panáče) jsou předzvěstí nadsázky, jež souvisí s dětským obrazným nazíráním stejně jako s takřka nepostřehnutelným nadhledem dospělého, kterému neschází příměs vlastních vzpomínek a rodičovské zkušenosti.

Autor nonsensových básní pro děti Jiří Dědeček i v próze oslovuje čtenáře vymýšlením jazykových hrátek s pointami čekanými i nečekanými. Jeho hry s českým jazykem jsou většinou významově průhledné, jejich humor bývá jemný, vychází ze situační komiky, z detailů dětské mluvy, dětského chování a dětské logiky při výkladu slov či pojmenování běžných skutečností. Čtenáři proto neunikne důvod přání vzrůstem nevelkého Trpasla přeměnit rčení „musíme to uvážit“ na „musíme to uměřit“, pochopí slovní hříčku „prosisko prasí“, zasměje se prohlášení „prase vzalo do zaječích“, všimne si významové nuance při „zespisovnění“ spojení „mě snad vomejou“ na „mě snad omyjí“, přijme hru na broušení jazýčku v Pohádce o červené Karkulce, kde je písmeno l důsledně nahrazeno písmenem r, možná i doplní hru na rozvíjení slovní zásoby, v níž je potřeba upřesnit, jako kdo nebo jako co může být někdo hloupý („jako poleno, osel, troky, cep, jelito“).

Pohádková atmosféra v díle o oživených věcech zmírnila provokativnost Dědečkových básní a písní pro dospělé, ve zjemnělé podobě je však provokativní poloha přece jen patrná v postřezích ironizujících a parodujících lidské jednání a lidské vlastnosti. Texty jednotlivých pohádek je v tomto smyslu možné číst v rámci doslovné představy nebo je posouvat do roviny autorsko-čtenářské hry, vnímat je jako potvrzení jemu blízké reality nebo jako podnět k zaujetí postoje k zobrazenému jevu. Paralelou k „dospělým“ básním namířeným proti nešvarům ve společnosti a malosti lidského jednání jsou v knize o víle-buclaté panence kapitoly s morálním podtextem. Nastolují například otázku, nakolik je přirozené (a nutné) mluvit pravdu, když v jedné z pohádek je pravdomluvnost Malé tlusté víly vysvětlena jako následek prokletí zlovolnou sudičkou. Obdobně působí diskuse hraček o tom, co znamená, když někdo nechce „udělat líp“. Postavy panenek, medvídků, rybiček a paňáců náhle musí zaujmout postoj, formulovat názor, obhájit jej a předat ostatním. Hračky (a děti-čtenáři) v rámci diskursu přirozeně přijmou poselství o souvislostech mezi kvalitami ducha a těla a potřebě laskavých vztahových relací („Chroché je docela milé a hodné zvířátko, jenom se s ním musí pěkně zacházet“).

Dědečkově metafoře dětského světa konvenuje fantazijně hravé a s textem propojené vizuální ztvárnění zprávy o stavech a proměnách dětského vidění světa, o tušeném dětském vnímání vztahových souladů a neladů, jež v provedení výtvarníka Petra Nikla nepostrádá obecnou sdělnost ani možnost imaginativního zhodnocení.

Podle sdělení na titulní straně, které lze chápat jako podtitul knihy, Jiří Dědeček knihu sesmolil a Petr Nikl postavy hraček zmastil. Dodávám, že smolili i mastili zdatně, s vtipem, citem, s láskou.