Emil Hakl vsazuje děj nové knihy Skutečná událost do horké současnosti – jeho hrdinové plně existují v nedlouho trvajícím světě moderních technologií a počítačů, které jsou pro jejich práci, volný čas i mezilidskou komunikaci téměř nepostradatelné; zároveň se s tímto světem plným individualismu, cynismu a všeobecně rozkolísaných hodnot musejí prát. Výstižně zachycený hektický a nehierarchizovaný dnešek však v Haklově pohledu příliš nemění trvalou a v zásadě pochopitelnou lidskou podstatu: většině z nás jde pořád zejména o spokojenost ve vztazích, vyrovnanost a snad i nějaký profesní úspěch. Ale také, což je možná nejdůležitější, o elementární pocit spravedlnosti na světě.

Jenže lidský život je nevypočitatelný a nepravidelný, řečeno literárně: žánrově pestrý. Skládá se z příběhů malých i větších, nepatrných i mimořádných. Obdobně, tedy naoko živelně, Hakl komponuje svou knihu. Události, které potkávají hlavního hrdinu – opět jakési alter ego spisovatele (v dřívějších knihách se často objevoval hrdina nesoucí Haklovo občanské jméno Jan Beneš) – jsou rozmanité, dalo by se říci neuspořádané a smíchané. Pro Skutečnou událost by označení „experiment“ bylo zřejmě nadnesené, každopádně však Hakl dějovou přímočarost systematicky narušuje a čtenářům nenadbíhá formálně jednoduchým textem. Společným jmenovatelem líčení „reálných“ událostí jednoho období spisovatelova života je hra.

Zhruba padesátiletý hrdina, který se pohybuje v centru vypravěčské pozornosti a sám i vypráví, cestuje na autorská čtení svých knih, příležitostně se se zájmem probírá literaturou o německé extremistické skupině RAF (Rote Armee Fraktion), navazuje vztah s příjemnou studentkou Kájou, která se přesto, že je velmi komplikovaná, stává jeho velkou oporou, jako zralý muž bilancuje svůj nynější život v rozhovorech s kamarádem Evženem… Příběhy jsou na přeskáčku dávkovány v poměrně ostrých střizích jednotlivých odstavců s tučně zvýrazněnou první větou; tato zdánlivá grafická svévole posiluje dojem fragmentárnosti děje i jeho kadenci, přičemž až s jistým odstupem vyvstává jeho obdivuhodně kompaktní smysl.

Jako většina z nás je hlavní hrdina značně znechucen společensko-politickou situací a roste v něm zlost, že se s tím vlastně nedá nic dělat. Intelektuál, který není odtržený od běžného života, prožívá a reflektuje vše, co ho potkává, ve svém vnitřním přemýšlení i debatách s kolegy (v dialozích je Hakl tradičně silný). Už ho unavuje věčné mluvení o problémech a začíná uvažovat o činu. Hakl věrohodně směřuje k modelové situaci, kterou však v naší skutečnosti nelze vyloučit: míra občanské trpělivosti může přetéct a „obyčejný“ člověk se v zoufalství a vzteku vzbouří. Inspirován právě četbou historie levicové německé frakce, která se v sedmdesátých letech dopouštěla hrůzných teroristických činů, a setkáním s ještě více nazlobeným mužem jménem Pitvor, dospívá hlavní hrdina k raskolnikovské otázce, zda by se vůči zlu nakonec nemělo učinit alespoň gesto vzdoru. „Vydloubnout z ulity jednoho jedovatýho šneka. Žádnýho poslance ani hejtmana, co se zničej sami. Jednoho z těch, co přežije cokoli.“ Radikální Pitvor mu na klíčovou otázku, proč toto spáchat, odpovídá stručně: „Aby pár šmejdů přestalo klidně spát – stačí.“

Tímto klíčovým momentem se z Haklovy prózy stává zvláštním způsobem angažovaná kniha, která do společenských nešvarů (korupce, tunelování, nepřiměřená exekuce, justiční mafie), respektive do těch, kteří tyto zločiny mají nejvíce na svědomí, ale nejsou zcela vidět, tepe jinak než pomocí u nás obvyklé nadsazené satiry (viz např. Vieweghovy poslední bezzubé pokusy Mafie v Praze či Mráz přichází z Hradu). Hakl ukazuje pochyby jednoho přemýšlivého příslušníka „střední třídy“, kterého společnost, jíž by snad rád věřil, několikrát zklamala a který – ačkoli není agresivní – se nakonec stává spolupachatelem násilné msty. Precizní výstavba a široké představení motivací postavy činí extrémní čin uvěřitelným vrcholem knihy.

Nový román Emila Hakla je po Pravidlech směšného chování další z autorových silných knih posledních let; navíc jde po delší době o poměrně zdařilý pokus zachytit naši dobu médiem komplexnějšího společensko-kritického románu. V živých soudobých kulisách si ve stylizaci dnešního jazyka Hakl pokládá klíčovou existenciální otázku, do jaké míry je člověk povinen strpět bezpráví a zlo, které nezavinil. Zároveň se však nezříká role svébytného vypravěče, který využívá a prověřuje všemožné literární triky.