Nový překlad z rumunštiny patří žánrově do literatury faktu, je však dalším dokladem toho, že skutečnost někdy překonává fikci. Rumunský diktátor Nicolae Ceauşescu, který byl v čele státu jako generální tajemník komunistické strany a posléze i jako prezident v letech 1965– 1989, měl jednu velkou vášeň: lov zvěře. Nebyl však lovcem srovnatelným s jinými. Stejně jako byl posedlý touhou soustředit do svých rukou veškerou politickou moc, i při lovu se choval jako despotický vládce nad vším a nad všemi. Tuto jeho stránku poznal zblízka autor knihy Vasile Crişan, inženýr z Ministerstva lesního hospodářství, jenž byl po 25 let Ceuşescova režimu pravidelně pověřován, aby pro hlavu státu organizoval hony. V předmluvě skromně poznamenává, že „není žádný spisovatel a nemá vypravěčský talent“, že však místo vyprávění předkládá „skutečné příběhy, i když se některé z nich zdají být fantastické“. I ti čtenáři, kteří se domnívají, že mají o Ceauşescově osobnosti a působení konkrétní představu, budou asi ohromeni důkladně vykresleným portrétem Ceauşesca-lovce. V tematicky uspořádaných kapitolách se dovídáme, jak se připravovaly exkluzivní lovy na jednotlivé druhy zvěře (jeleni, medvědi, kamzíci, divoká prasata, mufloni, tetřevi, bažanti) a jaký byl průběh a výsledky honů, jichž se kromě „Velkého kormidelníka“ účastnili další straničtí funkcionáři, členové diplomatických misí a vysoce postavení zahraniční hosté, počínaje červnem 1965 a konče posledním lovem na bažanty 10. prosince 1989. Věrohodné informace o tom, jakým způsobem Ceauşescu po celou doby své vlády zneužíval a decimoval myslivecký fond Rumunska, budou zajímat především odborníky na myslivost. Laika určitě vyděsí popisy lovů, které se podobaly spíš masakrování zvěře naháněné celou armádou lesníků. Vítaným doplněním textu je několik desítek dříve nepublikovaných dokumentárních fotografií.

Knížka v pevné vazbě je vytištěná na kvalitním papíře a pěkně graficky vypravená. Úroveň českého překladu však vyvolává řadu kritických výhrad. Za prvé není jasné, proč překladatelka či vydavatel v celém textu rezignovali na diakritiku rumunských vlastních jmen a toponym, a to v době, kdy není nic snadnějšího než si na počítači nastavit rumunskou abecedu. Zatímco na obálce figurují jména „Ceauşescu“ a „Crişan“ v korektní podobě, všude jinde, od první do poslední stránky, se setkáváme s tvary bez diakritických znamének, což je nejen pravopisně nesprávné, ale navíc zavádějící pro čtenáře. Z tisíců případů uvádíme jen několik z prvních stránek: Ceausescu, Crisan, Fagaras, Targoviste, Ghimpati, Scorovistea, Neacsu, Tabaras, Brasov, Scornicesti, Arges, Mures, Timis, Constanta, Patrauti, Bistrita, Piatra Neamt, Pitesti, Ploiesti atd. atd. V překladu do češtiny oprávněně očekáváme zavedenou českou podobu některých místních jmen, např. Bukurešť nebo Brašov, nikoli „Bucuresti“ a „Brasov“. České vyjadřování občas pokulhává, buď přílišnou závislostí na rumunském originálu, a to jak v syntaxi, tak v lexiku („fulminantní projev“, „spiknutí proti řádu ve státě“, „okupace těmi pěti socialistickými zeměmi“) nebo nerespektováním gramatiky („zraněné [kozy] … plazily se, zanechávajíc za sebou krvavou stopu“). Větší pozornost si zasloužilo rovněž převádění rumunských reálií: rumunský „judeţ“ není „okres“, nýbrž „župa“; „Lesní střední škola“ se u nás nazývá „Střední lesnická škola“ atd. K výše uvedeným prohřeškům je třeba připojit i neopravené překlepy: „vedl násilné kolektivizaci zemědělství“, „Vtakzvané“, „Zezačátku“, „světový více-rekord“, „Korectura“ aj. Škoda, že všechny tyto nedostatky kazí celkový dojem z obsahově zajímavé knihy, která je cenným svědectvím o jedné stránce tzv. Ceauşescovy „Zlaté epochy“.