Ne že by biografií i dalších publikací o Leonardu Cohenovi bylo zrovna málo, ostatně i u nás před časem dvě vyšly. Cohenovo vlastní dílo je našim čtenářům také přístupné v relativní pestrosti, vyšly zde ve výtečných překladech Pavla Šruta, eventuelně Miroslava Jindry jak jeho sbírky či výbory veršů, tak jeho dva romány – bohužel jsou ale tyto vzácné knížky povětšinou beznadějně vyprodány, nicméně alespoň v knihovnách k disposici jsou. V televizi běžely dokumenty o Cohenovi, dá se tedy říci, že český milovník tohoto jedinečného umělce, nejen básníka a prozaika, ale i písničkáře, má informací docela dost.

Proč tedy vydávat další cohenovskou biografii, myslím u nás, když jedna by mohla stačit? Tak za prvé, biografie bývají různé úrovně, od těch skutečně vynikajících, vlastně referenčních, přes populární kompiláty, plné historek z natáčení, až po neskutečné, ba přímo žalovatelné paskvily – tím nechci říct, že by oba biografické tituly byly špatné (řeč je o těchto titulech: Ira Nadel, Leonard Cohen: život v umění, Votobia 1995 a Harry Rasky, Píseň Leonarda Cohena: portrét jednoho básníka, přátelství a filmu, Volvox Globator 2009). Zároveň ale ani nebyly excelentní, prostor pro další cohenovskou studii zde tedy byl. Za druhé, i když jsou životopisy skutečně prvotřídní, každý autor je pojímá z jiného úhlu, zaměřuje se na určitý aspekt umělcovy osobnosti či tvorby. I proto je tedy dobré, že vycházejí další životopisné knihy o daném umělci, byť by se mohlo zdát, že už by to mohlo stačit. Pro příklad nemusíme chodit daleko: stačí se jen podívat, kolik životopisných knih vyšlo o Bobu Dylanovi – a to mám na mysli ty skutečně kvalitní a objevné. Vždyť jedna je třeba věnovaná pouze jedinému Dylanovu albu, a rozhodně to není nějaká nastavovaná kaše...

Tím jsme se dostali k recenzovanému titulu, nesoucímu podtitul Pozoruhodný život. Pravda, nic bližšího nám sice neříká, za pozoruhodný by se s trochou dobré vůle dal označit téměř každý život, ale budiž, je to věc autora... Anthony Reynolds je, jak hned zkraje přiznává, velkým Cohenovým fanouškem, zároveň ač nerad, také přiznává, že jeho biografie není autorizovaná, jinými slovy, nevznikla po hodinách a hodinách strávených s Leonardem Cohenem. Reynolds byl odkázán na práci jiných, šťastnějších, kteří měli ke Cohenovi neomezený přístup. Je dobré ovšem hned zkraje uznat, že jeho biografie tím nijak netrpí ani nepůsobí dojmem vypoceného kompilátu.

Jistě je to i díky zvolenému úhlu pohledu – Reynolds se spíše než na popisování peripetií Cohenova „pozoruhodného“ života zaměřil na jeho hudební aktivity, a jeho knihu tak můžeme číst jako profil Cohena písničkáře, s dlouhými zastaveními u jednotlivých etap dlouhé cesty, u jednotlivých alb, ale i turné. Reynolds popisuje Cohenovo postupné zrání, jeho rostoucí autorské, ale především interpretační sebevědomí, píše o tom, jak si Cohen, který původně turné odmítal, nakonec kontakt s publikem oblíbil.

Nezastírá chvíle hledání, pochyb, nezastírá ani různé zákulisní šachy, hlavně ty manažerské, a píše o jejich důsledcích. Ukazuje, že Cohen dokázal dělat i rozhodnutí, která nebyla vždy zrovna fair, jak se dokázal odstřihnout od svých věrných spolupracovníků, aniž by hnul brvou. Na druhou stranu, měl na to právo, on byl tím, jehož tvář a jméno stály na obalech desek, na plakátech. On byl tím, kdo nesl svou kůži na trh – a dlužno dodat, že to činil s příkladnou odvahou. Možná se stejnou, s jakou čelil výstřelkům producenta Phila Spectora, který se, šílený kokainem a kdoví čím ještě, oháněl ve studiu bouchačkami, stejnou, s níž čelil svým alkoholovým excesům, s odhodláním, s nímž zanechal na řadu let veřejného života a odebral se do ústraní buddhistického kláštera, či s kuráží, s níž, již v pokročilém věku, vyrazil na turné, jelikož mu manažerka náležitě provětrala konto.

Aby nedošlo k mýlce – Reynolds nepíše pouze o hudební stránce Cohenovy osobnosti, samozřejmě probírá i jeho život, jeho dětství a zrání, první básnické pokusy, pestré milostné vztahy, rodinný život, zkrátka to vše, co k řádné biografii patří. A činí tak – a to je nutné zdůraznit – bez jakékoli senzacechtivosti, s vkusem. Jeho knize tak v podstatě není co vytknout – i když třeba poslední album Old Ideas vzal trochu hákem, ale budiž. Rozhodně ale sotva co vytknout příjemnému překladu Kláry Kolínské a Miroslava Jindry, který se ostatně Cohenovi věnuje soustavně. Zkrátka, milovníci Leonarda Cohena si mohou čekání na další (doufejme!) Cohenovo album příjemně zkrátit touto vydařenou biografií.