Román Největší ponorka na světě André-Marcela Adameka je již druhým českým překladem z díla tohoto výrazného belgického prozaika, jenž ke slovansky znějícímu pseudonymu přišel čistě jazykovou hříčkou: vzniklo přesmyčkou jeho vlastního příjmení Dammekens. Českým čtenářům se Adamek představil před čtyřmi lety románem Květinová puška (přel. Ivana Tomková, Argo 2008). Obálka českého vydání Ponorky čtenáře láká na „báječnou detektivku, do které je snadno se ponořit“ nebo třeba na alkohol, kurvy a velkou ruskou ponorku. Adamekovo dílo je však především oním „hrabalovským pábením, odehrávajícím se na dně moře i společnosti“, jak obálka rovněž avizuje.

„Přístav chudých“, fiktivní belgické přístavní městečko Saint-François-le-Môle, přitahuje nízkými životními náklady nejrůznější lidské existence; odpadlíky a tuláky, kteří jinde nenašli štěstí nebo přišli o všechno, co měli. Obyvatelé přístavu žijí své nuzné životy s nenaplněnými sny a tužbami. Kim, dcera bohatého finančního magnáta, utekla z domova a s vidinou pomsty rodičům se rozhodla prodávat své tělo přistěhovaleckým dělníkům. Schizofrenní lexikolog Max prahne po tom stát se „chodícím slovníkem“ a naučit se všechna existující slova. Piou bezmezně touží po kariéře modelky, proto celé dny hladoví a poslední peníze utrácí za poplatky u různých pochybných agentur. Její přítel Gil se ji všemožně snaží zachránit a po nocích si rozedírá ruce při umývání hospodského nádobí, aby mohl rozmary své přítelkyně financovat. Tone je zklamaný láskou a hluboce nenávidí všechny ženy. Majitelka oblíbené krčmy Násoska ztrácí smysl života, protože jí úřady chtějí její milovaný lokál zavřít… A ve výčtu bychom mohli ještě pokračovat. Adamek nám tyto nenaplněné životy odkrývá střídavě a postupně je spojuje v jeden velký marný „nadživot“, který se týká nejen obyvatel románového města, ale každého z nás. Neopomíná přitom prostřednictvím svých postav zdůrazňovat různé lidské slabosti (útěky k alkoholu, majetnické sklony, touhu po násilí atp.). Podstatné je však především to, že se všichni zmínění „pábitelé“ upínají k nějakému snu, snaží se leckdy předem prohraně dosáhnout svého osobního štěstí a ideálu a marně usilují jak o místo ve společnosti, tak o svou osobní spokojenost.

První část knihy by se dala jednoduše nazvat „životem před ponorkou“ – je totiž především jakýmsi úvodem do životních strastí obyvatel města, kterému se všichni „šťastní“ jedinci vyhýbají velkým obloukem. Ve druhé části se hlavním spojovacím článkem spleti pábitelských osudů stává právě ona „velká ruská ponorka“, obří ocelová konstrukce Saratov, již majitel loděnice přístavu chudých odkoupil od ruské armády. Do města s ní má doplout Sioum, Uzbek zcela fascinovaný chladným strojem, zvláště když objeví, že se v jeho útrobách skrývají dávno zapomenuté zbraně. S příjezdem ponorky se na obyvatele města znenadání usměje štěstí – napadne je obří stroj využít jako lákadlo na turisty, atrakci produkující pracovní místa a tím výdělek pro místní. Nemá však dlouhého trvání. Po krátkém období blahobytu a radosti jako by ponorka způsobila zvrat v životech a myšlení obyvatel města. Postupně zjišťují, že jejich „sny o nemožném“ jsou jen úpornou honbou za ideály, kterých není možné nikdy dosáhnout nebo které jsou vlastně celkově zbytečné. K naplnění snů a tužeb románových pábitelů dochází absurdním a bizarním způsobem, naprosto proti morálce a pravidlům společnosti. Všechno, k čemu se upínali a za čím se hnali – to, co se zdálo být jejich životním posláním –, je nyní zcela bezcenné. Jejich snem bylo zapadnout do společnosti. Konečným naplněním těchto snů anebo svou čirou rezignací se od ní však odvracejí a dostávají se leckdy až na samý její okraj. Nezodpovězenou otázkou však zůstává, zda je tato rezignace slabinou anebo silou oněch nešťastných existencí. Jsou nyní ztraceny v nenávratnu, nebo naopak ve zdánlivých banalitách a absurditách našly smysl života a s ním i svou osobní svobodu? Leitmotiv Největší ponorky na světě shrnuje Adamek ve výroku jedné z postav: „Musí člověk svým činům vždycky dávat nějaký smysl, když se pokouší změnit běh věcí? Svoboda je často nepřítelem rozumu.“

Adamekův jazyk je bohatý na symboly a absurdní obrazy. Prostřednictvím ponorky, která sama představuje jednu velkou metaforu, nás dostává do jakéhosi světa ve světě; do světa, v němž žijí lidé nám tolik vzdálení a současně tak blízcí. Díky mistrnému vypravěči s nimi prožíváme jejich sny, jejichž konečné „naplnění“ se nám zdá absurdní, ale zároveň s ním svým způsobem souhlasíme. Právě v tom je Adamekovo mistrovství: prostřednictvím společenských odpadlíků nás dostává do našich vlastních „světů ve světě“, do našich „přístavů chudých“. A my máme po přečtení knihy radost, že se naše přístavy od těch románových tak liší, a zároveň nás děsí, že jim jsou v mnohém tolik podobné.