Ze současné americké literatury se v českých překladech v posledních letech objevilo několik chytře napsaných, často formálně pozoruhodných titulů od mladých, začínajících autorů, častěji autorek. Vybrané kapitoly z mechaniky pohrom od Marishy Pesslové, Významné artefakty a osobní předměty ze sbírky Lenore Doolanové a Harolda Morrise od Leanne Shaptonové či Mapa mých světů od Reifa Larsena, to všechno jsou knihy, které je radost číst (a prohlížet si), které čtenáře okouzlí metodami, jež si autoři pro své vyprávění zvolili. Ale které zklamávají v závěru, když se ukáže, že to podstatné spočívá právě jen v onom původním formálním nápadu a že dotyční už v uspokojivé míře nepřidávají také to další důležité, tedy silný, konzistentní obsah. Při čtení Návštěvy bandy rváčů máme podobný euforický pocit – a ten se závěrečnými kapitolami nevyprchá a  v ono mírné zklamání se nezmění.

Může to být i tím, že ačkoliv se touto knihou Jennifer Eganová (nar. 1962) českým čtenářům představuje, v době, kdy ji psala, již byla zkušenou prozaičkou se třemi romány a jednou povídkovou sbírkou na kontě, ostřílenou častým publikováním v prestižních amerických novinách a časopisech. Se základním formálním nápadem (třináct kapitol knihy se odehrává pokaždé v jiném časoprostoru a čtenář dění sleduje z perspektivy třinácti různých postav) se nespokojila a originální kompozici naplnila hutným, propleteným dějem, který se táhne od sedmdesátých let až do blízké budoucnosti. Její postavy zastupují čtyři generace s jejich mladistvými sny a nadějemi a postupným vršením úspěchů i krachů, omylů i tref, pýchy i poučení, ztroskotání i zmrtvýchvstání. Eganová je největším objevem letošních překladů z angličtiny a není se co divit tomu, že Návštěva bandy rváčů v USA v příslušné sezoně získala dvě ze tří nejsledovanějších ocenění – Pulitzerovu cenu (2011) a Cenu Kruhu knižních kritiků (National Book Critics Circle Award, 2010).

Podle rozhovoru citovaného v doslovu Ondřejem Formánkem vznikl román spíše náhodou, když si autorka dělala poznámky a skici k postavám chystaným pro jinou knihu. V náčrtu kleptomanky Sashi ji náhle zaujala postava jejího šéfa Bennieho, hudebního agenta, jehož sláva pohasíná spolu s koncem éry masového prodeje hudebních nahrávek. A v následném portrétu Bennieho se zase objevila jeho bývalá žena, jejíž příběh se rozrostl do další kapitoly; a tak dále. Podobný dojem odhalování skrytých souvislostí Eganová vzbuzuje i ve čtenáři – odvypráví jeden příběh, sám o sobě dostatečně poutavý (někteří recenzenti dokonce tvrdí, že by jednotlivé kapitoly mohly fungovat jako samostatné povídky), aby na něj pak odkázala v úplně jiné souvislosti v příběhu někoho jiného, kdo se tím prvním jen letmo mihnul. Jednotlivé osudy jsou propojené jako nějaká trojrozměrná pavučina, tu slabší, tu silnější nitkou, někdy i mnoha vlákny. Ta pavučina nemá jasný střed, byť postupně se vyjevuje, že hlavními hrdiny knihy jsou právě bývalý punkrocker Bennie a jeho mladá asistentka Sasha. Ale mnohem důležitější je právě onen celek vláken a uzlů, fascinující svým rozsahem a důkladností i tím, jak nenásilně je utkán.

Zvolená metoda zároveň umožňuje autorce nahlédnout své postavy z různých subjektivních perspektiv, které si někdy navzájem protiřečí. Výsledkem jsou neobyčejně plastické portréty nejednoznačných lidí, jejichž společným rysem je hlavně to, že chybují a že jejich chyby výrazně (a samozřejmě k horšímu) ovlivní jejich další život či přinejmenším jeho značnou část. Někdy ty chyby mají podobu kuriózně tragikomickou – například vlivná PR manažerka naplánuje velkolepý večírek, který však jeden z jejích velikášských nápadů (původně jí měl zajistit ještě větší obdiv newyorských celebrit) promění v totální katastrofu, když většina přítomných odchází s popáleninami. Ale když pak smutná hrdinka, zavržená svými klienty i známými, po letech potká jednu herečku, jejíž sláva uvadá, zjistí, že si nechala popáleniny udělat uměle. Ukáže se totiž, že účast na onom neblaze proslulém večírku (snadno prokazatelná na vlastním těle) od té doby platí za známku toho, že dotyčný patří ke společenské smetánce. A kdo na něm byl, ten se tím chlubí – kromě jeho organizátorky.

Podobných zvratů a paradoxů v knize najdeme víc, kromě toho však Eganová dokáže výstižně popsat některé sociokulturní skupiny v konkrétní éře – kromě amatérské punkrockové kapely a jejích fanynek v 70. letech třeba také obyvatele elitní předměstské čtvrti v letech devadesátých; jejich důraz na skupinovou výlučnost připomíná chování privilegované šlechty na dvoře Ludvíka XVI. Čtenář-muž se přitom neubrání podezření, že autorka trochu nadržuje hrdinkám – zatímco mnohé z nich (zejména Sasha) si projdou dramatickými eskapádami, z nichž se ale poučí a stanou se z nich zralé, vyrovnané osobnosti, muži v románu jsou buď zoufalci a ztroskotanci, anebo naopak sebestřední poživační prostopášníci.

Eganová až s jistou úporností doříkává, jak dopadla většina epizodických postav. Skoro se zdá být pravidlem, že pokud v některé kapitole zůstane osud některého z hrdinů nedopovězen, dočkáme se té postavy v hlavní roli některé z dalších kapitol. Je obdivuhodné a u ženské autorky poměrně málo vídané, s jakou jistotou a rozmachem se chápe role demiurga a vytváří komplexní románový svět, vrstevnatý a propracovaný do detailu i do šíře. Čtenář zůstává užaslým pozorovatelem jejího velkolepého představení, dirigovaného pevnou rukou. A to na něj ještě Eganová v jedné z posledních kapitol přichystá unikátní vyprávění pomocí powerpointové prezentace.