Série Calvin a Hobbes od amerického kreslíře Billa Wattersona (nar. 1958) je zřejmě nejvtipnější komiks, který je momentálně k dostání v českých knihkupectvích – a dost možná, že v nabídce není momentálně ani srovnatelně vtipná neobrázková kniha. A zdá se, že čeští čtenáři to již zjistili, tudíž se stripy, které v USA vycházely v letech 1985–1995, dočkaly již sedmého knižního souboru z celkem jedenácti a je dost velká naděje, že vyjdou v češtině kompletní. Což se hned tak nějaké (zvláště stripové) sérii v Česku nepoštěstilo, dokonce ani legendárním Peanuts (zatím) ne, jakkoliv byli Wattersonovi vzorem.

Možná proto, že Calvin a Hobbes je přece jen komiks současnější. Dynamičtější, s větší mírou nadsázky, imaginace i odvázanosti, ale také sofistikovanější – Watterson se přece jen obracel již k poučenějším publiku než předtím Charles Schultz. Přitom si vystačí s pouhými čtyřmi až šesti postavami – kromě titulních hrdinů, uřvaného uličníka Calvina a jeho plyšového tygra Hobbese, který ožívá, jakmile nikdo jiný není v dohledu, jsou to především utrápení Calvinovi rodiče a občas také jeho spolužačka Susie a učitelka ze školy (plus pan ředitel, ten toho ale moc nenamluví, jen se na Calvina mračí ve své pracovně, obvykle v závěrečném okénku stripu, které pointuje nějaké Calvinovo fantastické dobrodružství, neslučitelné se školním řádem).

Zásadní je přitom skvěle napsaná (a nakreslená) hlavní postava. Calvin je typ toho chytrého uličníka, který je postrachem všech rodičů a zároveň miláčkem čtenářů. Jeho fantazie je neuvěřitelně rozbujelá: tygrem, který ožívá a Calvinovi je čímsi jako o fous starším bratrem, to jen začíná. Calvin je ve svých (Wattersonem expresivně vykreslených) představách vesmírným dobrodruhem Sekáčem, Tyrannosaurem, maskovaným hrdinou Megamanem nebo soukromým detektivem, pod jeho rukama ožívají nejen sněhuláci z názvu souboru, ale také kolo, kniha nebo potraviny. Vesměs proto, aby Calvina (i Hobbese) nějak ohrožovaly – jedním z nejkomičtějších stripů je Calvinův zběsilý zápas s obživlou arašídovou pomazánkou, kterou mu matka namazala na sendvič ke svačině do školy; končí tím, že ji Calvin utopí v kakau. Kouzlo a vtip tkví v tom, že vše, co Watterson svou groteskně nadsazenou kresbou zachytí, by se docela dobře mohlo skutečně stát, kdyby děti měly podobně nápadů a dost odvahy je zrealizovat; čtenáře-rodiče to nutká zamknout inkoust ve skříni, aby se děti ve vaně neinspirovaly třeba hrou na havárii ropného tankeru.

Zároveň je ale Calvin také osamělý outsider. Občas ho šikanuje silnější spolužák, rodiče ho převážně okřikují nebo po něm vyžadují plnění povinností a slušné chování a Susie, která navzdory mnoha zklamáním neztrácí ochotu si s ním hrát, je – holka. A holky jsou „lepkavý a odporný“, dávají si „hubance“ a „pusance“ a kluci si s nimi zásadně nehrajou. Natož Calvin, „doživotní diktátor protiholčičího klubu“. Překladatel Richard Podaný mimochodem opět odvedl skvělou práci, s několika veršovanými pasážemi a „sněhulumpáky“ navrch.

Neboli Calvin je ideálním prototypem šesti- až osmiletého kluka. Jeho věk nelze zcela přesně odhadnout, protože ve škole se neúspěšně učí sčítat jednociferná čísla, ale přitom umí dost psát ve větách a na otce občas vyrukuje s ústavními svobodami nebo „sociologickými průzkumy“ o momentální úrovni rodičovské popularity – a vychytralými radami, jak ji zvýšit. Zároveň ale nelze říci, že by Wattersonův komiks byl pro děti jeho věku, ba že by vůbec byl pro děti; koneckonců stripy vycházely nikoliv v časopisech pro děti, ale v nedělních novinových přílohách. Calvin je totiž více idealizovaným klukem z představ a vzpomínek čtenářů mnohem starších – se vší svou obdivuhodnou samostatností, energií a vynalézavostí, s konstruktivními i (častěji) destruktivními následky. A také se svými hypertrofovanými (a proto tak neodolatelně humornými) strachy, frustracemi a prohrami. Dospělí čtenáři spíše pochopí četné postmoderní narážky (od detektivní drsné školy po věčné předvolební průzkumy a statistiky) i pozici rodičů, unavených nevyspaných bytostí, vděčných za každý den bez katastrofy doma nebo ve škole. Mnoho vtipů je přímo založeno na neslučitelnosti zájmů malého kluka (jenž vyznává zásadu „Nejdřív já, pak zbytek světa“ a příležitost k divokému dobrodružství vidí za každým rohem) a jeho rodičů, kteří svého jedináčka samozřejmě milují, ale zároveň by chtěli taky trochu klidu.

Nejrozsáhlejší souvislá pasáž několika navazujících stripů je věnována předvánočnímu období, kdy si Calvin s hrůzou uvědomí, že Santa Claus dává dárky jen hodným dětem, a že by se tedy měl polepšit. Místo toho problém samozřejmě jen verbálně rozebírá a hledá cesty, jak to ošulit. Rodiče, kteří se rozhodnou koupit Calvina a Hobbese svým zlobivým dětem k Vánocům, zabijí tři mouchy jednou ranou: zabaví děti, sami sebe a ještě získají uspokojivý pocit, že by na tom mohli být mnohem hůř.