Proč, kdo, jak
Když jsem před několika týdny napsala glosu s názvem Překladatel? Kdo to je?, v níž jsem naťukla problém neuvádění překladatelova jména v údajích o knize v internetových knihkupectvích i okolnosti udělování Ceny Josefa Jungmanna, vyvolalo to – zejména mezi překladateli – nečekaný ohlas. Tak vznikla myšlenka pojednat téma viditelnosti překladatele zevrubněji, se zapojením všech zúčastněných stran (nejen řadových překladatelů, ale i jejich profesních organizací, a také zástupců knihkupců a nakladatelů). Shodou okolností se Evropská rada asociací literárních překladatelů (CEATL), jejímž členem je i Obec překladatelů, chystá právě touto dobou zveřejnit přehled situace v členských zemích, pokud jde o „visibility“, tedy viditelnost překladatele – naše iLiForum tak zapadá do debaty, která se momentálně vede v mezinárodním měřítku.

Praktické provedení této myšlenky narazilo na určité překážky: zástupce Svazu českých knihkupců a nakladatelů se nepodařilo získat. Předseda CEATLu Martin de Haan (nizozemský překladatel z francouzštiny) dodal k dané problematice svůj příspěvek a sledoval ji z povzdálí, ale diskuse samotné se bohužel zúčastnit nemohl. Přesto jsme nakonec sestavili silný a různorodý tým: Obec překladatelů zastupovala její předsedkyně Hana Linhartová, za nakladatele se účastnil redaktor Mladé fronty Tomáš Dimter, za české překladatele Viktor Janiš a o zkušenosti norských překladatelů se podělila překladatelka z češtiny Kristin Kilsti. Nicméně rytmus debaty byl přerývaný, protože Tomáš Dimter přispěl pouze v první polovině, kdežto Viktor Janiš se naopak zapojil až v polovině druhé. Dík za to, že si na debatu našli čas, patří všem – Kristin Kilsti ovšem navíc zaslouží uznání za to, že psala své příspěvky česky.

Nerušte nám naše kruhy!
Zdá se, že čeští literární překladatelé se točí v začarovaném kruhu: jsou na tom zle („nejhůř v Evropě“, jak opakovaně zdůraznila Hana Linhartová), ale právě proto, že se tak těžce protloukají, nezbývá jim čas ani energie na to, aby se na tom pokusili něco změnit. A další začarovaný kruh: literárním nakladatelům na kvalitě překladu záleží, ale jedním dechem dodávají, že na prodejnost to nemá žádný vliv; ovšem právě proto, že nakladatelé neumějí kvalitu svých překladových knih „prodat“, nevěnují tomu čtenáři při výběru knihy pozornost: kde není poptávka, není nabídka, takže ani knihkupci necítí potřebu překladatelovo jméno v údajích o knize uvádět.

Viktor Janiš mluví o informační asymetrii mezi lidmi „z nakladatelské branže“, pro něž je jméno překladatele relevantní, a „normálními čtenáři“: nepředpokládá, že by ten údaj zajímal „širokou veřejnost“. (Přitom se tu nabízí analogie s uváděním autorova jména: byly doby – i když my už je nepamatujeme –, kdy bylo literární dílo anonymní; a dnes by sebezabedněnějšího internetového obchodníka s knihami nenapadlo nabízet na webových stránkách titul bez uvedení autora – ačkoliv ani k tomu ho autorský zákon nenutí. Navíc: mluvíme tu o literárním překladu, čtenáři literatury bývají z podstaty lidé s jistým jazykovým cítěním: proč podceňovat jejich schopnost vytříbit si smysl pro kvalitu překladu bez ohledu na to, zda jsou natolik jazykově vybavení, aby překlad dokázali porovnat s originálem? Fundovanou kritikou překladu by se měli zabývat odborníci a zveřejňovat ji, aby měli čtenáři literatury možnost konfrontovat si svoje dojmy s odborným hodnocením.)

Mapování problémů – a co náprava?
Tím se dostáváme k dalšímu zajímavému bodu, který se v diskusi projevil, totiž k rozdílnému přístupu k věci. Kontrast v tónu, jakým píše Kristin Kilsti, a tónu příspěvků Hany Linhartové (a částečně i Viktora Janiše) je do očí bijící: česká strana jako by se vyčerpala odpovědí na otázku „Jak se věci mají?“ natolik, že na následující otázku, totiž „Co s tím uděláme?“, už síly nezbývají. Lapidárně řečeno: nejsou lidi, nejsou peníze, není čas ani energie. Zůstaňme „oběma nohama na zemi“, vždyť celková atmosféra je kultuře nepříznivá, nepřeje nám vláda ani parlament, média ani společnost o nás nemají zájem, vyhněme se zklamání tím, že nebudeme mít přehnaná očekávání. Hana Linhartová tenhle černý pohled později přece jen trochu odstínila, když vyjmenovala nejrůznější akce (ne nutně organizované OP), rozhlasové pořady, publikace atd. věnované překladatelům. Na konkrétní tipy odjinud (zvlášť vybrané podle nízké organizační i finanční náročnosti) reagovala však poukazem na to, že některé věci (např. besedy s překladateli) se u nás už dějí, případně se o ně OP pokusila, ale bez úspěchu (tisková konference s finalisty Jungmannovy ceny). K norským tipům poznamenala, že Norové jsou na rozdíl od OP „solidně finančně zabezpečeni“. Ze všech jmenovaných možností ke zlepšení viditelnosti překladatele nakonec vybrala pro potřeby OP jedinou: šířit některé informace i prostřednictvím knihoven, protože to se OP už v minulosti osvědčilo. Nakolik OP – kromě dodávání údajů o stavu v ČR – také uvažuje o doporučeních, která na základě shromážděných údajů i zkušeností z členských zemí CEATLu před měsícem zformulovala mezinárodní překladatelská platforma PETRA, není příliš jasné. Hana Linhartová v různých obměnách opakuje, že pro zlepšování viditelnosti překladatele u nás „není příliš prostoru“. Viktor Janiš považuje za dostatečný prostředek ke zviditelnění překladatele to, že „odevzdáme skvělý překlad nebo se mu postaráme o popularizaci“ – jinak se spokojí s tím, když se jméno překladatele bude uvádět na titulním listu knihy, protože tím se podle něj zaručí zanesení do databáze knihovny (myslí tedy, jak vidno, opět výhradně na odbornou veřejnost – „normální čtenáři“ si knihy nevybírají v databázi knihovny, ale v knihkupectví).

Viditelnost překladatele, nebo viditelnost překladatelské práce?
Viditelnost v pojetí CEATLu se vztahuje k uvádění překladatelova jména a k osvětě (seznamování široké veřejnosti s tím, co přesně překladatelova práce obnáší). Martin de Haan i Tomáš Dimter zdůrazňují hlavně veřejné vystupování překladatelů v médiích, na fórech apod., Tomáš Dimter navíc připomíná význam překladatele pro obohacování domácího kulturního života uváděním zahraničních literárních i vědeckých děl (což je vzhledem k jazykovému vybavení české populace – podle aktuálních zpráv třicet procent neovládá žádný cizí jazyk – bezesporu ještě důležitější než v některých jiných zemích). Jde jim tedy vlastně o zviditelňování osoby překladatele (jak říká Tomáš Dimter: překladatelé z doby před padesáti lety, jejichž jména známe i dnes, „nikdy nebyli ‚pouze‘ překladatelé“).

Viditelnost se však může týkat i překladatelské práce jako takové. Příklady akcí, kdy překladatelé nechávají nahlédnout do své kuchyně, nebo různé interaktivní způsoby (mnohdy s nádechem happeningu), jak umožnit čtenářům, aby si překládání vyzkoušeli na vlastní kůži, zůstaly u ostatních účastníků prakticky bez odezvy. Přitom jinde se tyto akce osvědčily – jestliže obvyklé besedy s překladateli (s historkami o žertovných překladatelských chybách nebo naopak s příklady zvlášť vydařených řešení) dnešní publikum dostatečně nepřitahují, stály by snad takové modernější formy za úvahu. Iniciativa ovšem není vázaná na OP, v podstatě každý překladatel (určitě ti s „kantorským střevem“ – a těch není málo) by se mohl například obrátit na svou místní knihovnu nebo na střední školu svých dětí/vnoučat s nabídkou, že někdy předvede, jak se to překládání vlastně dělá. Ze zkušeností nizozemských finalistů Ceny pro evropskou literaturu, kteří každý rok pořádají turné po městských i venkovských knihkupectvích s názvem Překladatelské štěstí, vyplývá, že to ani nemusí být příliš náročné na přípravu: stačí si vypracovat jedno dostatečně názorné vystoupení a to – případně s drobnými obměnami – pak použít na více místech.

Evropský kontext
Z údajů mezinárodních překladatelských organizací vyplývá, že roční příjem literárních překladatelů je v celé Evropě podprůměrný. Překladatelé z malých jazyků se přitom překládáním literatury neuživí ani v zemích, kde jsou podmínky jinak poměrně dobré. Zkrátka všichni se musíme ohánět, ale ne každý se tím ohání (proč taky, když se to týká prakticky všech). Kristin Kilsti líčí, jak norští překladatelé (přes zmíněné solidní finanční zabezpečení jejich organizace) vymýšlejí novoty nebo vystupují veřejně bez nároku na odměnu; tradice zájmových spolků i dobrovolné práce pro obecné blaho je v západoevropských zemích bohatá (jak říká Hana Linhartová: „On se totiž altruismus leckde nosí dodnes.“). Ani dvojaký vztah nakladatelů k překladatelům, který by se dal shrnout větou: „kvalitní překlad je samozřejmost, ale proč k tomu musí být ten překladatel“, není nic specificky českého. Každý překladatel má sám v rukou, jakou pozici vůči nakladateli zaujme: nechá se zatlačit do postavení toho, kdo může být nakladateli vděčný, že je vůbec ochoten určitý titul vydat? Podepíše bez reptání jakoukoliv smlouvu? Nechá ze sebe dělat dojnou krávu, když nakladatel inkasuje na jeho účet zahraniční grant určený výhradně na překladatelské náklady (ať už pomocí zfalšované smlouvy, nebo pod rouškou „daru“, kdy překladatel pod nátlakem převede část svého překladatelského grantu na účet nakladatele)? I toho se týká poznámka o přímé souvislosti mezi statusem určité profese a vyjednávací pozicí, která v diskusi zazněla vícekrát. Vždyť dovolovat si lze jen na toho, kdo si to nechá líbit. Kvalitní překlad je při jednání s dobrým nakladatelem nezanedbatelná valuta: nejen proto, že dobří literární nakladatelé si, jak bylo řečeno, na kvalitě překladu zakládají, ale i z finančních důvodů – slabý překlad se nutností několikanásobné redakce i průtahy může nakladateli značně prodražit. Viktor Janiš konstatuje, že udělení Jungmannovy ceny u nás nemá vliv na výši překladatelského tarifu – ani to není česká specialita. Záleží však na tom, zda laureát při vyjednávání s nakladatelem svou překladatelskou cenu uplatní. A zda je překladatelská cena v širším povědomí veřejnosti (protože pak ji může nakladatel využít i propagačně).

Prestiž překladatelské ceny
V případě Ceny Josefa Jungmanna je širší povědomí ovšem problém. OP o ní informuje na svých webových stránkách, ale prosadit ji systematicky v médiích či proniknout ke čtenářům přes weby knihoven, nakladatelů, knihkupců atd. se za její dvacetileté trvání dosud nepodařilo. Podle Hany Linhartové „již skutečnost, že se někdo ocitne mezi cca 60 nominovanými překladateli, je vnímána jako uznání“. V rozporu se statutem ceny (na webu OP) ovšem seznam letos ve Zprávách pro členy OP nevyšel a na základě vlastního pozorování musím konstatovat, že seznam uváděný teď na webu OP neodpovídá souboru knih, který OP vystavovala ve své vitríně na Světu knihy. Přitom širší čtenářská veřejnost o tomto seznamu neví vůbec, protože webové stránky OP zpravidla nenavštěvuje.

V debatě došlo také na proceduru při výběru finalistů. Hana Linhartová zdůrazňuje, že Jungmannova cena „není soutěž a není to závod“. (Letošní i loňský předseda poroty a současně člen Výboru OP Václav Jamek mi k letošnímu ročníku už dřív napsal: „Jsme si jisti tím, že všech sedm překladatelů, které jsme letos odměnili, odměnu zasluhují. I tak zůstaly stranou tři nebo čtyři překlady, které mohly také ocenění získat,“ v letošním proslovu navíc říká: „nemělo by se však stávat, že by některá díla nemohla být hodnocena, protože se je nepodařilo odborně rozebrat“.) V poslední fázi rozhodování o finalistech tedy zřejmě už nemohou hrát roli jen ryze kvalitativní kritéria. Skutečnost, že letos tři ze sedmi finalistů byli ve spojení s nakladatelstvím MF (které právě letos – jako jediný z nakladatelů, jejichž tituly bývají mezi nominovanými – cenu sponzorovalo) nebo že v loňském roce tvůrčí odměnu získala m.j. překladatelka z nizozemštiny, když jednorázovým sponzorem byl toho roku nizozemský podnikatel Bessel Kok, komentuje Hana Linhartová: „Ano, náhoda prostě je součástí našeho života.“

Viditelnost v překladu
V druhé části jsme téma rozšířili o viditelnost překladatele přímo v překladu. Vznikla z toho zajímavá konfrontace přístupů k opravám chyb, ale i k dalším variantám odchylek od originálu – s množstvím zajímavých konkrétních příkladů. Snad tato část diskuse přispěla k tomu, aby i laici získali určitou představu o dilematech, která s sebou překládání přináší.

Prolomit kruhy
Cílem iLiFora nebyla jen inventarizace problémů, ale především hledání způsobů, jak překladatelské začarované kruhy prolomit. Zbývá doufat, že naše debata přispěje k inspiraci těch, které neuspokojuje pouhé konstatování svízelné situace. A že také iLiForum jako takové přispělo ke zlepšení viditelnosti překladatele a jeho práce.

Číst diskusi iLiFORUM