Kladivo na čaroděje je nový český „sdílený“ seriál (na jednotlivých dílech se tedy střídá vícero autorů). Oproti již zaběhnutým sériím Mark Stone a JFK se však profiluje do žánru hororu (a přes množství drsných vtipů a dynamických dialogů oba dosud vydané díly skutečně dokáží vyděsit!). Což je v českém prostředí, kde v Levných knihách skončil dokonce i Clive Barker a Joe Hill (syn samotného Stephena Kinga – a rozhodně ne horší spisovatel), poměrně odvážná volba. Ovšem ta volba má několik trumfů.

Jednak skrytá jména v pozadí. Vysokoškolský pedagog a redaktor Antonín K. K. Kudláč patří k velkým propagátorům hororu a pulpu v Čechách a jím připravené tituly edice Pevnost (knižní příloha stejnojmenného časopisu zaměřená především na začínající autory, případně na připomenutí pozapomenutých klasik přelomu 80. a 90. let) slavily u sice úzké, ale věrné skupinky čtenářů úspěch. Ten by měl dále rozvinout Tomáš Němec, vedoucí edice Fantastická Epocha (v jejímž rámci Kladivo vychází) a donedávna šéfredaktor Pevnosti, především ale jeden z nejšikovnějších marketingových čarodějů české fantastiky.

Tím hlavním trumfem je ale Jiří Pavlovský v roli dohlížitele nad všemi příběhy a zároveň autora prvních dvou svazků. Jeho osobnost je garantem „tak trochu jiné“, výrazně cynické poetiky a přístupu, který si bude brát to nejlepší z komiksových a televizních seriálů jako Buffy, Walking Dead, Wire atd., kde propracované postavy s morálním profilem přinejlepším pochybným procházejí depresivním světem a volí mezi špatným a ještě horším řešením při sledování především vlastních zájmů.

V prvním svazku, jakémsi pilotu (přirovnání ke stavbě série coby sezoně seriálu se tentokrát nelze nedovolávat), se tento tým ustavil kolem pragmatika Felixe Jonáše (který se několik let skrýval před realitou a nepříjemnou smlouvou s démonem v blázinci) a dále jej tvoří nekrofilní zbabělec Walter, agresivní maniak Vincenc a Klaudie, slečna se špičatou bradou a mesiášským komplexem. Taková skupinka postav přímo vybízí k popkulturním narážkám a štiplavým dialogům, na kterých je vidět, že autor má scenáristické fígle takového Josse Whedona v malíku a dokáže je rozvést v českém kontextu, aniž by se spokojil s pouhou nápodobou.

Tím nemám na mysli zasazení děje do Prahy (především v prvním díle na Olšany), ale promyšlené navážení se do důchodců, policistů, kteří mají pomáhat a chránit, a chovatelů koček (v návaznosti na periodicky se opakující zprávy o stařence, která umřela v bytě plném svých „milujících“ mazlíčků). Roztomilá je především pasáž, v které se Jonáš po letech „mimo“ dostává opět do obrazu. Dočkáme se (v druhém díle) i skvělé etudy na téma Pražáci versus vidláci. Především ale tento tým umožňuje programově se vysmívat tabu a politické korektnosti.

V tomto ohledu je mimochodem zajímavé, že Jiří Pavlovský pod vlastním jménem může zajít (a v podstatě je to od něj vyžadováno) mnohem dál než pod pseudonymem se skrývající autor knih Františka Kotlety. Nekrofilie jednoho z hrdinů je přitom sice nejviditelnější, ale v podstatě nejméně zajímavá, stejně jako některé spektakulární smrti vedlejších postav. Mnohem zajímavější je například motiv dětských obětí v druhém díle (s výjimkou samaritánky Klaudie se v podstatě nikdo nehádá o to, že se jedná o děti feťáků, a tedy vlastně společensky přínosný akt), využití zombie obětí holocaustu (opět příležitost, kterak se vysmát Klaudiinu sentimentu) a samozřejmě jednotlivá řešení krizových situací.

V tomto ohledu se Pavlovský skutečně překonává a vyhýbá se nebezpečí udělat ze svých postav empatické charaktery, které „prohlédnou“ – nádhernou ukázkou je nutnost odklizení mrtvoly jedné zombie z cesty, po které má v brzké době Felix Jonáš převážet nebezpečnou výbušninu, a nelze tedy riskovat jakýkoliv náraz. Postavy nemohou ze svého automobilu (kvůli jiným zombie) a nemají zbraň… pročež přejetého zombie opakovaně přejedou sem a tam. Bezcitné, ale logické řešení v tradici Michalovy „mrtvé kočky“.

Dokonce i ve chvíli, kdy se zdá, že postavy „vyměkly“, dokáže Pavlovský přijít s elegantním řešením. Pokud se v závěru prvního dílu „hrdinové“ rozhodli obětovat živého a bezmocného člověka, aby si sami zachránili život (ale nakonec k onomu obětování dojde vlastně bez jejich přičinění), tak v díle druhém, při vymýšlení lží pro tradičně útlocitnou Klaudii (kterou v rámci jednomyslného rozhodnutí předtím raději omráčili), vyfabulují řešení, které by vlastně fungovalo s mnohem menší námahou a bez onoho obětování… což jim prostě zkazí den (nikoliv lítost, ale ona zbytečnost jejich počínání).

Důležité přitom je, že Felix a spol. jsou pořád v rovině amorální pošuci – a tudíž amorální sympaťáci, kteří nikdy nesklouznou do polohy amorální zrůdy. Cílem Kladiva není ukázat, že vše je špatně, všichni umřou a světu vládne jen hnus a Blesk. Cílem je pobavit a důsledně brát svět jako ryze absurdní místo, kde se bez černého humoru neobejdeme. I proto se většina ošklivých věcí děje postavám, které jsou, čest vhodně zvoleným výjimkám, také ošklivé – morálně i jinak.

Bude jistě zajímavé, jak se s balancováním mezi naplněním předsevzetí a lacinou snahou šokovat vypořádají další přizvaní autoři. První ohlášení vzbuzují poměrně naděje – Dušan Fabián prorazil loni knihou Živého mě nedostanou a Ondřej S. Nečas zaujal svéráznou poetikou. Po prvních dvou knihách je každopádně možné říct, že řada skrývá velký potenciál a oba dva publikované díly jsou minimálně srovnatelné s nejlepšími díly JFK (o Marku Stoneovi nemluvě).