Literární cena Knižního klubu si navzdory tři roky starému skandálu s falešnou identitou „vietnamské“ spisovatelky drží dobrou pověst „objevitelského“ ocenění. Tím, že odměňuje dosud nepublikovaný rukopis, dává šanci autorům začínajícím, kteří jinak často čelí odmítnutím opatrných nakladatelů. Za sedmnáct ročníků to tak samozřejmě nedopadlo vždy, nicméně několik slibných literárních kariér se díky ceně nastartovat podařilo: namátkou Jaroslav Rudiš, Hana Andronikova, Jiří Šulc či Martin Šmaus. Není vyloučeno, že se to povede také nyní, byť oceněný Václav Holanec (nar. 1970) není úplný začátečník.

Původně filmový kritik a teoretik (mj. autor populárně naučné encyklopedie 99 filmů moderní kinematografie), který se dnes živí převážně jako televizní scenárista (epizoda „novácké“ série Soukromé pasti Malý terorista či televizní filmy ČT Stříbrná vůně mrazu a Dům u Zlatého úsvitu), napsal svůj první román Herci na základě vlastního dosud nerealizovaného filmového scénáře, který již bodoval ve scenáristické soutěži Sazky při cenách Český lev. Vzniklé dílo však již s formátem scénáře nic společného nemá: jde o vynalézavou (můžeme říci postmoderní) literární hru, jakých v českém prostředí mnoho nevzniká.

Holancova kniha se totiž skládá ze tří částí, které vždy sledují tytéž události v jednom prestižním pražském divadle, s týmiž postavami. Rozdíl, pochopitelně dost podstatný, je v tom, že zatímco první část se odehrává v roce 1956, tak jak jej známe (někteří z vlastní zkušenosti, jiní z prací historiků), další dvě části líčí totéž roce v 1956 alternativním, který vznikl již jen v autorově fantazii, jistěže podložené dobrým studiem dobových pramenů. Druhá část vychází z předpokladu, že Hitler uzavřel příměří se Spojenci a dál trvá existence Protektorátu, třetí z toho, že Gottwaldovi se v únoru 1948 nepodařil převrat a Československo zůstává demokratickou republikou. Autor rozehrává identickou situaci s přípravou premiéry Fausta v prostředí diktatury komunistické a fašistické a v prostředí nepříliš silné demokracie, ohrožované stále zejména komunisty.

Herce tedy lze považovat za žánr takzvané alternativní historie, kdy se postavy ocitají uprostřed dějinných událostí pokřivených či protichůdných vzhledem k tomu, jak o nich učí historici. Je to žánr přiřazovaný obvykle ke sci-fi, což však v tomto případě naprosto neplatí – Holanec sleduje osobní dramata různých lidských typů (cynický intrikán, naivní mladá herečka, životem usmýkaná stárnoucí herecká hvězda, komunistický odbojář či populární herec, který si zadal s nacisty) v mlýnici osobních mocenských i uměleckých ambicí, ideologických a politických pletich i milostných vzplanutí a žárlivostí. Do sebe zahleděné a emocionálně vypjaté prostředí pražského divadla před očekávanou premiérou je ideální k tomu, aby toto drama mohlo ústit do velkých osobních tragédií.

Vzájemné střety všech vracejících se postav v různých společensko-historických kontextech nutně vyžadují od autora značnou kombinatorickou dovednost: přisoudit postavě její správné místo v daném režimu a sledovat její vývoj v době, kdy tento režim trochu povoluje. A ještě udržet pozornost čtenáře nejen tím, že bude sledovat, jak jinak se postavy chovají, ale také každou jednotlivou variantou příběhu. Holanec to zvládá velmi dobře, žádná z variant si není podobná, byť všechny končí záměrně stejně, tragickou smrtí některé z hlavních postav a nástupem či upevněním pozic zákeřných intrikánů. Asi by bylo možné mít drobné výhrady k třetí, „demokratické“ epizodě, kdy Holanec demokracii v 50. letech přisuzuje více prvků naší demokracie aktuální (především obavy herců z moci bulváru, který byl tou dobou v Evropě poměrně krotký), než by hypoteticky mohla mít. Ale jinak laik těžko najde nějakou historickou chybu.

Václav Holanec klade důraz na děj a na postavy, jazyku tolik pozornosti nevěnuje: píše jednoduchým, civilním stylem, občas se pouští do metafor; se střídavým úspěchem. Zato svým postavám se věnuje zevrubně. Každá má svůj příběh, identický ve všech variantách do konce války, pak už se osudy liší podle příslušného politického uspořádání. Zde lze nalézt snad jedinou citelnější slabinu knihy: minulost, motivace i činy některých postav (v každém díle to bývají postavy jiné) jsou do detailu vylíčeny na prostoru, který se zdá být buď trochu malý, nebo naopak zbytečně velký. Jistě: kdyby autor všechny příběhy rozepsal, asi by z toho musely být tři samostatné svazky (už takto má kniha 364 stran). Ale mohl jít i druhou cestou a některým postavám ponechat jejich tajemství, nedoříkávat o nich první poslední; text by to neochudilo. Možná je to relikt scenáristického řemesla, kdy ve scénářích také bývá řečeno více než pak v samotném filmu, možná jen nezkušenost literárního začátečníka. Jinak ale kniha debut ničím nepřipomíná: natolik je nápaditá a řemeslně jistá.