Forstchenův postkatastrofický román má dvě vazby. Standardní lepenkovou či kýho ďasa jakou, ze které je nešťastný každý, kdo knihy rád půjčuje. Hlavně ale vazbu ze dvou cizorodých textů, vepředu i vzadu, tedy jakousi předmluvu a doslov. První napsal bývalý republikánský šéf Sněmovny reprezentantů USA Newt Gingrich, druhý přilípl kapitán americké námořní pěchoty Bill Sanders. Tedy oba pánové, kteří jistě rozumějí kdečemu, ale literatura je někde na periferii jejich rozhledu. Jejich angažmá v tomto díle varuje, že tady se bude někdo snažit povýšit ryze zábavné čtivo na něco víc. A běda, bude-li to vedle obou kapacit i autor. Ten podlehl vážnosti situace a vybavil román druhým doslovem. Také cítil potřebu v poznámkách podotknout, že „tento román vyjadřuje pouze názory autora, nikoli oficiální názory či postoje amerického Ministerstva obrany nebo vlády USA“.

Proč by taky měl, proboha, napadne bezelstného čtenáře, který si chce počíst. Tomu, kdo román dočetl, ale moc si nepočetl, pak možná dojde, že by snad bylo lepší, kdyby román vyjadřoval postoje zmíněných institucí, protože by bylo po ruce rozumné vysvětlení, proč je tak špatný.

Problém je už v tom, že román žádné názory či postoje nevyjadřuje, pokud nepočítáme občasné záblesky republikánského fundamentalismu a militarismu, které lze skutečně přisoudit autorovi. Český čtenář ví, s kým má tu čest. Forstchen je na poli historie, zejména vojenské, solidně vzdělaný spisovatel, řazený do sci-fi, kde přirozeně tíhne k její military odnoži. Kamaráda Gingriche si pustil tak k tělu, že spolu spáchali alternativně historický román Gettysburg. Gingrich si přihříval vlastní agendu i tehdy, když ho seznámil s kapitánem Sandersem. Tento politik na přelomu milénia burcoval veřejnost i politiky k větší bdělosti vůči možnému útoku proti USA úderem EMP. Vzápětí nato přišlo 11. září, zdánlivě utopická myšlenka ustoupila realističtějším starostem a Gingrichova iniciativa šla víceméně k ledu. A tak alespoň dal dohromady Forstchena se Sandersem. Voják dal zvídavému spisovateli základní „nalejvárnu“ a vybavil ho dokumentací, zřejmě patřičně vojensko-politicky detailní, ale rovněž příslušně nestravitelnou.

Načež Forstchen sedl a všechno to nacpal do románu.

Útok EMP, neboli elektromagnetickým pulsem, je fascinující způsob, jak zlikvidovat civilizaci. Stačí vysoko v atmosféře detonovat nad vybraným územím dvě tři atomové bomby a ty, aniž by primárně komukoli uškodily, vyšlou do rozvodné sítě daného území, ale i do zdrojů na nich nezávislých (tzn. do veškeré elektroniky) tak silný EMP, že vzniklé přepětí všechno spálí. Nazdar, hodiny! Mocná premisa pro katastrofický román…

Tento subžánr je však velmi ošidný. Atraktivita a lákavost se vystřílí velice rychle po katastrofě a musí přijít spisovatelský um, aby udržel pozornost čtenáře a povýšil příběh nad prostý popis různých aspektů katastrofy a nad westernovou vybíjenou, do níž nejeden ve finále z nouze sklouzne – a Forstchenovo dílko není ani v tomhle výjimkou. A není ani takovou výjimkou, jakou představuje třeba strhující, dojemný, a přitom mrazící román Neville Shutea Na břehu.

Forstchen jako by při psaní knihy jedním okem neustále zíral do pentagonských materiálů, které mu vojenský kamarád poskytl. Přepisuje jejich teze do toporných dialogů: někdo se ptá, a většinou je to moudrý hlavní hrdina (bývalý voják, profesor, zjevná projekce samotného autora), kdo odpovídá. To se mu to machruje, když jeho duchovní taťka má přístup k veřejně nepříliš rozšířeným dokumentům.

Armádní vysloužilec profesor John Matherson a jeho neúplná rodina jsou spolu s maličkým městečkem Black Mountain v Severní Karolíně pro autora hlavními pokusnými králíky, na kterých dokumentuje dopad katastrofy. Bývalý plukovník je hlavní v řadě klišovitých postav, jimiž Forstchen knihu zalidnil. Patriot, hrdina, muž odvážný a i jinak ctnostný, ale zároveň ale také ovdovělý otec dvou dcer, které chrání jako kvočna; muž, jenž musí bojovat s nízkými pudy, které v něm v zájmu záchrany nejbližších kypí na úkor obecného zájmu. Protekčně si sice přijde navíc k troše léků, které jeho těžce nemocná dcera potřebuje, ale ta nakonec stejně umře, takže Boží spravedlnosti, kterou se pan plukovník chce řídit, je učiněno zadost.

Nemíním snahu autora o vykreslení morálních konfliktů shazovat. Pár jich slibně naznačí (např. soud s těmi, kdo drancují rapidně docházející zásoby, a jejich poprava), ale všechno je jaksi tezovité, neživotné jako z příručky pro chování v krizových situacích, a navíc až nesnesitelně fundamentalistické. V knize neustále svádí boj moralita s dobrodružným čtivem, ale ani jedna složka trvale nepřeváží a výsledkem je přes hekatomby mrtvých a přes válku jako z Mad Maxe jenom patvar. O mnoho divočejší čtení by román skýtal, kdyby jej Forstchen zasadil do apokalyptických kulis velkoměsta. Venkovský mikrokosmos Black Mountain, navíc tak papundeklově pojatý, začne být záhy svazující, omezený a poté i nudný. O mnoho hlubší látku k zamyšlení by kniha skýtala, kdyby autor vedle vojenských materiálů vzal do ruky i geopolitické studie, otevřel román ve větší škále do světa a dobral se příčin, proč ke katastrofě došlo. To je možná jeho nejprapodivnější záměr: jinak než dohady a náznaky neprozradí, co se vlastně přesně stalo, kdo a proč útok provedl. To je pro knihu stejně zrádné jako skutečnost, že americké politické kruhy ignorují hrozbu, která se pro ni stala velmi zajímavou, leč neuspokojivě využitou premisou.