Sedmého ledna letošního roku zemřel na srdeční selhání jeden z nejvýraznějších arabských autorů současnosti Ibráhím Aslán (1935–2012). Spisovatel, který věřil, že psát je zapotřebí jen to, co je nutné a užitečné, a cokoli, co z textu může být vyloučeno, v něm nemá co dělat.

Ibráhím Aslán přišel na svět v roce 1935 v Tantě v Nilské deltě. Záhy po jeho narození se rodina přestěhovala do káhirské čtvrti Imbába, v níž spisovatel vyrostl a která se stala kulisami pro většinu jeho děl. Jeho otec pracoval na poště a on sám byl nějaký čas zaměstnancem káhirských poštovních a telegrafních služeb – zde také v zásadě samouk Ibráhím našel inspiraci pro většinu svých románů a povídek. Ve své knize sebraných esejí Šaj’un min hádhá l-qabíl (Něco takového, 2007), které mu pravidelně každé úterý vycházely v novinách al-Ahrám, otevřeně přiznává, že mu k nahlédnutí do osobních životů ostatních lidí pomohl nejeden dopis, který skončil v koši s nedoručenou poštou. Spolu s povídkou Antona Pavloviče Čechova Úředníkova smrt stály u počátků jeho tvůrčího psaní.

Literární kariéru zahájil jako člen „Generace 60. let“, k níž patřili někteří nejvýraznější arabští autoři – mimo jiné nositel Nobelovy ceny za literaturu Nagíb Mahfúz , držitel Booker Prize za arabský román Bahá’a Táhir , propagátor dramatické tvorby Júsuf Idrís , jenž byl několikrát nominovaný na Nobelovu cenu za literaturu, nebo Sun‘alláh Ibráhím.

V průběhu své sedmačtyřicetileté spisovatelské kariéry publikoval poměrně malé množství děl – tři romány, tři povídkové knihy, dvě sbírky esejí a jednu novelu. Nejznámějším a nejoceňovanějším je jeho první román Máliku l-hazín (Volavka) z roku 1983, jehož děj se odehrává za lidových bouří, které propukly na počátku roku 1977 v Egyptě a v Jordánsku v reakci na úsporné programy Mezinárodního měnového fondu a požadavek privatizace státního sektoru. Svaz arabských spisovatelů Volavku zařadil mezi sto nejlepších arabských děl minulého století. Kniha údajně vznikla poté, co Aslán zjistil, že grant ministerstva kultury, jejž obdržel a který mu měl umožnit věnovat se psaní na plný úvazek, je určen pro psaní románu, a nikoli povídek, jak původně zamýšlel. V roce 1991 se Volavka stala předlohou filmu al-Kít Kát režiséra Dáwuda abd as-Sajjida.

Ibráhím Aslán na sebe však upozornil již svou první povídkovou sbírkou Buhajratu l-masá’u (Večerní jezero), vydanou v roce 1972. Další povídkovou knihu vydává v roce 1983 pod názvem Júsuf wa r-ridá’u (Júsuf a šaty). Poslední vydanou kolekcí krátkých příběhů jsou Hikáját min Fadlalláh Uthmán (Příběhy Fadlalláha Uthmána) z roku 2003. Aslánovi hrdinové pocházejí stejně jako on z dělnického prostředí a mají často stejné zaměstnání, jaké zastával on sám, předtím než se stal – stejně jako jeho otec – profesionálním spisovatelem. Pošta a její pracovníci jsou ústředním motivem novely Wardíjatu lajlin (Noční směna) z roku 1991. Dialogy psané hovorovou arabštinou, rychlý střih scén a celková atmosféra z novely činí typického představitele kinematografického stylu v arabské próze.

Jeho druhý román Asáfíru n-níl (Nilští vrabci) z roku 1999 rozvíjí dějové linky nastíněné o šestnáct let dříve ve Volavce. Posledním vydaným románem je Hudžratáni wa sálatun (Dva pokoje a hala) z roku 2009.

Za dlouhou dobu činnosti na poštovním úřadu se Aslán naučil vážit každé písmeno. Když se naučil používat počítač, zjistil, že umožňuje spisovateli používat tlačítko „delete“. Mazání a přepisování se mu tím usnadnilo, psaní už nikoli. Každé slovo pečlivě vybíral, což občas považoval za svůj handicap. V rozhovoru pro al-Ahrám  po vydání posledního románu doznával: „Myslím, že jsem se psaní trochu bál.“

Jeho dílo vycházelo v předních nakladatelstvích Dár aš-šúrúq v Káhiře a Dár al-adab v Bejrútu a bylo přeloženo do mnoha jazyků – vedle angličtiny mimo jiné i do španělštiny, francouzštiny, němčiny či srbštiny. Aslán zasvětil celý svůj život psaní a redigování. Jako jeden z mála příslušníků „Generace 60. let“ se nikdy nezapojil do politického života. Stejně jako jeho postavy, i on byl spíše vnějším pozorovatelem. Navzdory pozoruhodnému talentu nezískal během života žádné výraznější literární ocenění.

Během svých posledních dní pečlivě sledoval revoluční události a byl velmi spokojený s jejich vývojem a dopadem, jaký měly na společnost. Nechal se slyšet: „Ať to dopadne jakkoliv, jsem šťastný, protože z tohoto světa neodejdu, aniž bych byl u toho, když egyptské děti ukázaly světu jinou tvář (podobu) této země.“

Ibráhím Aslán po sobě zanechal dvě dosud nepublikované knihy, na jejichž vydání bychom neměli dlouho čekat.