Idea zachytit pestré dění na současné české vizuální scéně se zdá být příliš troufalou. Je otázka, zda je vůbec legitimní psát dějiny s tak malým časovým odstupem. V posledních letech se toho totiž událo víc než dost: konec první moderny a v druhé polovině 80. let nástup postmoderny, který přinesl do umění (a nejen tam) řadu problémů a nový životní pocit znejistění. Po pádu železné opony se umělci museli vyrovnat s mezinárodním kontextem a vniknutím globalizace do umění. Nové století pak s sebou nese úsilí o návrat k přetransformovanému modernismu, tzv. druhé moderně, alter-moderně či neo-moderně.

Nelehkého úkolu postihnout vývoj českého umění za posledních třicet let se zhostilo Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarného umění. Výsledkem snažení je skoro tisícistránková antologie České umění 1980–2010. Texty a dokumenty. Společně s publikací Česká a slovenská architektura 1975–2010. Texty a dokumenty a katalogem výstavy Mezi první a druhou moderností. Ostrovy odporu 1985–2010 tvoří rozsáhlé a vyčerpávající kompendium vývoje českého výtvarného umění tohoto období, na němž VVP AVU pracovalo pět let.

České umění 1980–2010 je soubor textů, které mají obecnější a formativní charakter, jsou semeništěm nových myšlenek a často jako první usilují o pojmenování nově se etablujících směrů. Velkým přínosem je formální a obsahová pestrost textových dokumentů. Najdeme zde manifestační a programové texty, teoretické a kritické eseje, katalogové texty nebo příspěvky ze sympozií. Je dobře, že publikaci nevytvořilo uzavřené seskupení teoretiků a historiků umění, ale že je otevřenou diskusí, na které se svými texty podílejí také samotní umělci. A v rámci interdisciplinárního potenciálu současnosti lze snad již za standard považovat, že jevy zasazují do širšího kontextu texty sociologů, historiků, filozofů a politologů. Pozitivní je snaha o postižení lokálního vývoje konstrukce dějin českého vizuálního umění uvedením zásadních textů, které byly na domácím poli publikovány. Přesto si editoři knihy České umění 1980–2010 Jiří Ševčík, Pavlína Morganová, Terezie Nekvindová a Dagmar Svatošová uvědomují potřebu propojit českou výtvarnou scénu se zahraničními texty, které vytvářely teoretické pozadí domácího vývoje a čeští umělci v nich nacházeli inspiraci. A tak se v knize na grafickým podbarvením odlišených stránkách objevují nejen obecnější texty českých autorů z jiných vědních oborů (z oblasti feminismu např. zásadní článek socioložky Jiřiny Šiklové Má feminismus v Čechách šanci?), ale také překlady studií principiálních zahraničních autorit, jako jsou filozof a teoretik médií Vilém Flusser a francouzský teoretik a kurátor Nicolas Bourriaud. Kniha je vůbec po koncepční stránce dobře vypravena. Ke každému z otištěných textů je přiřazena krátká anotace nastiňující jeho obsah a dobový kontext vzniku, údaje o zdroji přetištění a případném dalším publikování.

České umění 1980–2010 navazuje na publikaci zahrnující české umění období 1938–1989, která vyšla v roce 2001. Oproti předešlé knize, která byla uspořádána chronologicky podle kulturně-politických zlomů v daném období, tvoří jedenáct kapitol Českého umění 1980–2010 tematické bloky. Je dobře, že publikace neustrnula v předešlé úpravě, ale byl jí vybrán vhodnější kabát vzhledem k povaze uplynulých třiceti let. Hledá-li čtenář informace ke zvolenému tématu či konkrétní text, na základě takto seskupených textů si vytvoří celistvý obrázek o dobově aktuální problematice. A nic mu nebrání hledat odpovědi a paralely skokem do jiných tematických oddílů. Kapitoly mapují vedle již zmíněných kulturně-společenských změn (selhání první moderny, postmoderní obrat a druhou modernu) také jednotlivé trendy ve vizuální kultuře: období tzv. rozptýlené koncentrace, návrat k političnosti umění, dokumentární obrat, nová média, užití feministické teorie v umění, asynchronní prostory nebo ústup malby konceptuálnímu umění.

O chronologický přehled významných událostí daného období čtenář přesto nebude ochuzen. K antologii textů je přiřazena rozsáhlá kapitola, ve které jsou výběrově zachyceny kolektivní a autorské výstavy konané v jednotlivých letech a informace z uměleckého provozu (umělecké skupiny, umělecká ocenění, galerie, periodika, apod.), často doplněné o kulturně-politický či politicko-historický kontext.

Antologie České umění 1980–2010. Texty a dokumenty je zásadním příspěvkem k diskusi o současné vizuální scéně. Vytvářet antologii je vždy riskantní podnik, zejména za tím stojí hromada práce. Mít po kupě sadu textů je velmi pohodlné, zejména to ocení studenti a badatelé. Ovšem dnes už si editoři znalí nejnovějších trendů a myšlenek nemohou beztrestně hrát na objektivitu. Antologie je přes všechnu snahu jejich výběrem textů. A proto knihu České umění 1980–2010 Jiří Ševčík alibisticky interpretuje spíše jako „debatu o tom, co si dělá nároky na to, stát se určující figurou, a co je vytěsňováno do pozadí“. Je na čtenáři, jak antologii uchopí, zda se vydá pátrat po nevysloveném. Editorům se podařilo pro toto dobrodružství vytvořit živnou půdu.