Rybí krev
Hájíček, Jiří: Rybí krev

Rybí krev

Po sedmileté odmlce se na českou literární scénu vrací jihočeský rodák Jiří Hájíček. A je ve skvělé formě. Rozsáhlý román Rybí krev je další z řady autorových venkovských próz. O vesnici a jejích obyvatelích, vzdálených životu ve městě, píše Hájíček citlivě a se znalostí prostředí. A není to zrovna vesnická idyla.

Po sedmileté odmlce se na českou literární scénu vrací jihočeský rodák Jiří Hájíček. A je ve skvělé formě. Rozsáhlý román Rybí krev je další z řady autorových venkovských próz. O vesnici a jejích obyvatelích, vzdálených životu ve městě, píše Hájíček citlivě a se znalostí prostředí. A není to zrovna vesnická idyla. Za svou předposlední knihu Selský baroko získal Hájíček v roce 2006 cenu Magnesia Litera za prózu, a dostal se tak do širšího čtenářského povědomí. Souhlasím s recenzenty, kteří Hájíčkovi za Rybí krev předpovídají minimálně opětovnou nominaci na tuto literární cenu.

Román se odehrává ve vysídlených vesnicích v jižních Čechách. Po tématu kolektivizace venkova v 50. letech, kterému věnoval román Selský baroko, se Hájíček opět obrací k choulostivé a opomenuté kapitole českých dějin: zániku vesnic, které musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín. Vesnice v románu kronikářského ražení překvapivě nemají jména – dnes už totiž neexistují, až na Purkarec, který byl zatopen po osudovou kvótu 370,5 metru a z něhož pochází i Jiří Hájíček. Zato postavy jsou pojmenovány pečlivě. Tyčící se věže elektrárny slouží v podstatě jen jako kulisa pro soukromá dramata a mezilidské vztahy. Autor se, tak jak je u něj čtenář zvyklý, soustředí především na osudy obyčejných lidí, které zachycuje v bodu zlomu, zasažené velkými dějinnými událostmi.

Vypravěčkou Rybí krve je nezvykle žena. Jiří Hájíček opouští osvědčený typ hlavního mužského hrdiny – outsidera a subtilního melancholika, který často nese jméno Pavel. A je to svěží změna, i když v kontextu románu je i Hana idealistický outsider, jenž se žene proti větrným mlýnům. Po patnácti letech se vrací z ciziny do jižních Čech, aby napravila a oprášila staré rodinné a přátelské vztahy. Svorníkem příběhu je lístek popsaný zprvu neznámými jmény, která postupně získávají své životní příběhy a spojitost s vypravěčkou. Děj se odehrává mezi lety 1983 a 1993. Tedy od Haniných šestnácti let, kdy se začalo mluvit o hrozícím zatopení její rodné vesnice, až do existenčního krachu, jenž hrdinku odvál do zahraničí. Procestovala mnoho zemí a její světoběžnictví stojí v kontrastu ke svázanosti s jedním konkrétním místem – rodnou vesnicí. Ohledávání těchto protikladných poloh je jedním z klíčových témat knihy.

Poněkud naivním Haniným pohledem sledujeme okolní dění: rodinné neshody s přísným a zatvrzelým otcem, lpícím na rodinné tradici sedláků, bratrovu autonehodu, jejíž okolnosti tvoří tajemství románu, hrdinčino přátelství se dvěma kamarádkami z vesnice, a také první lásky. To jsou běžné starosti, vyostřené hrozícím vysídlením. Tíha těchto okolností je pro Hanu nemilosrdnou školou života. Přestěhuje se do vedlejší vesnice, do chalupy svého tehdejšího přítele Petra. Stává se z ní aktivistka, která spolu s posledními obyvateli této vsi, spadající do tříkilometrového ochranného pásma okolo elektrárny, marně bojuje o její zachování.

Hájíček vypráví nevyumělkovaně, jako by kopíroval reálný život a jeho přirozený běh. Postavy jsou vykresleny velmi plasticky, události zapadají do logiky příběhu. Román postupuje pozvolna a přehledně, bez větších dramatických zvratů. Není dravý, a nejedná se ani o bojovný zelený román, takový, v jaký vyústil Hastrman Miloše Urbana. Pro text je charakteristická spíš niterná dramatičnost, civilnost a zemitost. Hájíček je mistr v popisu a nenásilném přiblížení atmosféry. Volí si silná témata a zpracovává je velmi poctivě, s mravenčí pílí studuje archivní materiály, čímž se mimo jiné blíží způsobu, jakým píše Kateřina Tučková. Hájíček má důvěru ke klasickému vyprávění a k příběhům obyčejných lidí, které podle Jiřího Peňáse dnes nalezneme pouze v televizních seriálech. Tam očekávatelnost a zaměřenost na vztahy nikoho nezaráží. Nutno uznat, že v knihách na to už v současné době nejsme zvyklí.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Host, Brno, 2012, 354 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Míra,

Našel jsem knížky Jiřího Hájíčka v knihovně K. E. Macana pro nevidomé. A rád se k ním občas vracím.Mají je v audiu bezvadně udělané. Děkuji moc za ně.

MinaP,

Dobrý den, Rybí krev jsem přečetla a potěšila mě. Ze začátku jsem si nemohla zvyknout, že hlavní hrdinka je žena a ještě napsaná v první osobě, přestože autorem je muž :-) Ale nakonec mě Jiří přesvědčil, že se umí vžít do holčičí kůže. Téma je mi velmi blízké, neboť pocházím z městečka blízko hněvkovické přehrady o kterém je v knize řeč. Nejsem tudíž právě nezaujatým hodnotitelem a musím říct, že jsem často při čtení pro slzy neviděla. Snad jsem trochu pochopila, co prožívali lidi, kteří tenkrát ztratili domov.

Martina Macáková,

Dobrý den, příběhů je v novinách opravdu dost, ale ty směřují spíše k senzačnosti a je nám v nich rovnou předepisováno to, co si máme myslet. To Hájíček nedělá. Klasické vyprávění není nadávka, naopak. Rybí krev je krásná právě návratem k tradičnímu vyprávění, které ustoupilo postmoderním textům. Je napsaná po formální stránce velmi zručně a vytváří skvělý celek. Děj není překvapivý, protože víme už od začátku, co se stane. Důležité je ale jak se to stane. Dramata se dějí jakoby zevnitř, ne zvnějšku. Proto je mimo jiné tak vysoko hodnocena - dokáže prostým a strohým stylem mistrně zachytit lidská dramata.

PíĎalka,

Dobrý den, knihu jsem ještě nečetla, ale zajímá mě odůvodnění, proč je kniha hodnocena jako nadprůměrná, když se tu píše, že se jedná o klasické, nepřekvapující vyprávění obyčejných životů? Na tento popis sedí přece kdejaký novinový text či scéna v ČT. Určitě si koupím, jakýkoliv fenomén obyčejnosti mě zajímá. Jak to vůbec funguje, víte někdo? Dánka Helle Helle také píše jednoduše, ale o obyčejnosti nemůže být řeč. Je to něco takového?