Po sedmileté odmlce se na českou literární scénu vrací jihočeský rodák Jiří Hájíček. A je ve skvělé formě. Rozsáhlý román Rybí krev je další z řady autorových venkovských próz. O vesnici a jejích obyvatelích, vzdálených životu ve městě, píše Hájíček citlivě a se znalostí prostředí. A není to zrovna vesnická idyla. Za svou předposlední knihu Selský baroko získal Hájíček v roce 2006 cenu Magnesia Litera za prózu, a dostal se tak do širšího čtenářského povědomí. Souhlasím s recenzenty, kteří Hájíčkovi za Rybí krev předpovídají minimálně opětovnou nominaci na tuto literární cenu.

Román se odehrává ve vysídlených vesnicích v jižních Čechách. Po tématu kolektivizace venkova v 50. letech, kterému věnoval román Selský baroko, se Hájíček opět obrací k choulostivé a opomenuté kapitole českých dějin: zániku vesnic, které musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín. Vesnice v románu kronikářského ražení překvapivě nemají jména – dnes už totiž neexistují, až na Purkarec, který byl zatopen po osudovou kvótu 370,5 metru a z něhož pochází i Jiří Hájíček. Zato postavy jsou pojmenovány pečlivě. Tyčící se věže elektrárny slouží v podstatě jen jako kulisa pro soukromá dramata a mezilidské vztahy. Autor se, tak jak je u něj čtenář zvyklý, soustředí především na osudy obyčejných lidí, které zachycuje v bodu zlomu, zasažené velkými dějinnými událostmi.

Vypravěčkou Rybí krve je nezvykle žena. Jiří Hájíček opouští osvědčený typ hlavního mužského hrdiny – outsidera a subtilního melancholika, který často nese jméno Pavel. A je to svěží změna, i když v kontextu románu je i Hana idealistický outsider, jenž se žene proti větrným mlýnům. Po patnácti letech se vrací z ciziny do jižních Čech, aby napravila a oprášila staré rodinné a přátelské vztahy. Svorníkem příběhu je lístek popsaný zprvu neznámými jmény, která postupně získávají své životní příběhy a spojitost s vypravěčkou. Děj se odehrává mezi lety 1983 a 1993. Tedy od Haniných šestnácti let, kdy se začalo mluvit o hrozícím zatopení její rodné vesnice, až do existenčního krachu, jenž hrdinku odvál do zahraničí. Procestovala mnoho zemí a její světoběžnictví stojí v kontrastu ke svázanosti s jedním konkrétním místem – rodnou vesnicí. Ohledávání těchto protikladných poloh je jedním z klíčových témat knihy.

Poněkud naivním Haniným pohledem sledujeme okolní dění: rodinné neshody s přísným a zatvrzelým otcem, lpícím na rodinné tradici sedláků, bratrovu autonehodu, jejíž okolnosti tvoří tajemství románu, hrdinčino přátelství se dvěma kamarádkami z vesnice, a také první lásky. To jsou běžné starosti, vyostřené hrozícím vysídlením. Tíha těchto okolností je pro Hanu nemilosrdnou školou života. Přestěhuje se do vedlejší vesnice, do chalupy svého tehdejšího přítele Petra. Stává se z ní aktivistka, která spolu s posledními obyvateli této vsi, spadající do tříkilometrového ochranného pásma okolo elektrárny, marně bojuje o její zachování.

Hájíček vypráví nevyumělkovaně, jako by kopíroval reálný život a jeho přirozený běh. Postavy jsou vykresleny velmi plasticky, události zapadají do logiky příběhu. Román postupuje pozvolna a přehledně, bez větších dramatických zvratů. Není dravý, a nejedná se ani o bojovný zelený román, takový, v jaký vyústil Hastrman Miloše Urbana. Pro text je charakteristická spíš niterná dramatičnost, civilnost a zemitost. Hájíček je mistr v popisu a nenásilném přiblížení atmosféry. Volí si silná témata a zpracovává je velmi poctivě, s mravenčí pílí studuje archivní materiály, čímž se mimo jiné blíží způsobu, jakým píše Kateřina Tučková. Hájíček má důvěru ke klasickému vyprávění a k příběhům obyčejných lidí, které podle Jiřího Peňáse dnes nalezneme pouze v televizních seriálech. Tam očekávatelnost a zaměřenost na vztahy nikoho nezaráží. Nutno uznat, že v knihách na to už v současné době nejsme zvyklí.