Mladý sociolog Miroslav Paulíček (1982) si ve své knize Nikdo se neodváží říci, že je to nudné: Sociologie vysokého a nízkého umění předsevzal prozkoumat problematiku rozlišování vysokého a nízkého umění. Autor pracuje s vysokým a nízkým uměním jako se vzájemně „nesoupeřícími sociologickými kategoriemi, které mají specifický smysl a které mohou být užitečné pro popis sociální reality“. Tyto kategorie podle něj vznikají „spolupůsobením mnoha rozmanitých aktérů“, mezi něž patří nejen publikum, umělecké dílo, tvůrce a určité instituce, ale i takové fenomény jako tradice nebo ironie. Vysoké a nízké umění přitom podle Paulíčka k sobě mohou mít mnohdy velmi blízko: pomocí „času a tradice“ se díla nízkého umění mohou dostat až do umění vysokého, jako pravěké jeskynní malby, gotický román, galantní poezie nebo jazz. A vysoké umění nemusí být ani jediným „drahým uměním“: provedení Mahlerovy symfonie sice bývá nákladné, ale to muzikály na ledě také… Rozlišovat obojí ale podle něj stále dává smysl: cituje třeba výrok jisté muzikoložky, podle níž „dítě, které zajímají rozdíly mezi Mozartem a Beethovenem, je spíše monstrózní než pravděpodobné“, a trvá na tom, že právě vážná hudba tvoří „hradbu“ mezi dětstvím a dospělostí.

Zabývá se i problematikou subkultur, jejichž pevné přetrvávání zpochybňuje. Naprostá většina mládeže totiž podle něj už do žádné nepatří; hudba, s níž byly subkultury spojovány, se odpoutala od původního hodnotového kontextu a stala se součástí populární kultury. Celkem zajímavou kapitolu věnuje i problematice vlivu dosaženého vzdělání na formování uměleckého vkusu. Připomíná teorii, podle níž odpor k určitým žánrům má spojitost s odporem k sociálním skupinám, které se s těmito žánry dominantně pojí. Takže čím jsou lidé vzdělanější, tím vyšší status přisuzují i hudbě černošské a hispánské, jsou totiž tolerantnější i v této oblasti. Autor se věnuje i problematice „kulturního všežroutství“: konzumenti umění se prý dají rozlišit na ty, kteří se zajímají kromě vysoké kultury i o některé žánry kultury nízké (to jsou ti všežrouti), a na vyhraněné, kteří uznávají pouze jediný žánr kultury nízké. Na festivalu hororových filmů se tak nedá předem zjistit, „kdo se přišel bát a kdo smát diletantství filmařů“. Další kapitoly se týkají třeba vztahu umění a národa (mimo jiné se zde dozvíme, že chorál Ktož jsú Boží bojovníci byl veřejnosti zpřístupněn až roku 1861, do té doby byl po staletí zapomenut) nebo umění a peněz: autor široce cituje skvělou knihu Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů a připomíná, že výrazně zlevněné obrazy se prodávají bez zveřejnění ceny, aby se zakrylo, jak může být investice do umění riskantní.

Jedna kapitola pak přímo nese název Nic. Autor v ní referuje nejen o slavných experimentech Johna Cage či obrazech s názvy jako Meziprostory mezi obrazy, ale cituje i G. Flauberta: „Jedno považuji za krásné a to bych rád udělal – totiž knihu o ničem, knihu navenek ničím nespoutanou, která by držela sama, jen vnitřní silou svého stylu.“ Ve Flaubertově době by ale podle autora nikoho nenapadlo v galerii vystavit „nic“, dnes nám ale právě prázdný prostor a ticho schází. Dříve nepředstavitelná vzácnost ticha a prázdného prostoru se podle Paulíčka podobá nepředstavitelnosti „ničeho“ jako součásti umění. Později úvahy o „ničem“ – v souvislosti s tezemi o „smrti autora“ – zobecňuje: „Zbývá publikum, které lační po dílech, jež neexistují, od autorů, kteří nikdy ani existovat nezačali.“

Jak je i z ukázky patrné, autor se v knize snaží – jak se zdá – psát nenuceným stylem, připomínajícím místy texty M. Petruska, který knihu odborně posuzoval. Paulíčkovi sice přece jen chybí (vzhledem k jeho věku nemůže nechybět) Petruskův rozhled a zkušenost, nedá se mu ale upřít sympatický nadhled i schopnost psát srozumitelně a s vtipem. Co se týká samotného vztahu kultury vysoké a nízké, několikrát se vracející tvrzení, že od sebe nemusejí být příliš vzdáleny, není nijak převratné. K poznání postavení umění v současném světě ale Paulíčkova kniha může být užitečná. Recenzent by asi autorovi neměl říkat, že měl napsat úplně jinou knihu, ale přesto si dovolím poznamenat, že kdyby se autor nezaměřoval především na opozici vysoké/nízké umění, ale obecněji na současnou sociologii umění, byla by jeho kniha myslím ještě užitečnější.