Edice Lusobrazilské knihovny nakladatelství Torst představuje knihou Mnich Luís de Sousa dalšího z portugalských „nesmrtelných“ spisovatelů, Almeidu Garretta (vlastním jménem João Baptista da Silva Leitão Almeida, † 1854). Jeden z nejvýznamnějších autorů první romantické generace, jehož lyricko-epická báseň Camões z roku 1825 je dokonce považována za první projev romantismu v portugalské literatuře, však není českému čtenáři zcela neznámý. V roce 1970 vyšel překlad jeho novely Podloubí v Anenské ulici (O arco de sant’Ana, 1850). Garrett byl stejnou měrou básníkem, prozaikem, esejistou, uznávaným i pronásledovaným politikem, pedagogem a národním buditelem. Kniha Mnich Luís de Sousa zahrnuje překlad Garrettova „Pojednání pro Královskou konzervatoř“, dále samotný text hry Mnich Luís de Sousa, studii překladatelky Marie Havlíkové, zaměřenou zejména na Garrettovu dramatickou tvorbu, a podrobný historický přehled ilustrující politicky neklidnou dobu, v níž autor žil.

Almeida Garrett byl několikrát jmenován poslancem a aktivně se účastnil kulturní osvěty země. Ujal se plánu na založení a vybudování národního divadla. Nejen že se postaral o stavbu divadelní budovy v Lisabonu, v níž dodnes sídlí divadlo (Národní divadlo královny Marie II, otevřené roku 1846). Také založil divadelní školu a především obohatil repertoár o dramata, která by oslavou národní minulosti vzdělávala širokou veřejnost a podněcovala k vlastenectví. S tímto cílem napsal například hry Um auto de Gil Vicente (1838, Jedna hra o Gilu Vicentovi) nebo O alfageme de Santarém (Mečíř santarémský, 1842).

Hra Mnich Luís de Sousa měla prvoplánově plnit roli vlastenecké výzvy. Děj je situován do počátku 17. století. Zpracovává v portugalské literatuře mnohokrát ztvárněný příběh skutečné historické postavy, šlechtice Manuela de Sousy Coutinha. Garrett považoval námět za „tragicky majestátní, krásný a vznešený“ a především jej chtěl pojmout „jinak“, protože „posláním spisovatele je dát historickým faktům podobu, jež bude co nejsrozumitelnější pro lid“.

Portugalský šlechtic Manuel de Sousa i jeho manželka Madalena de Vilhena vstoupili do kláštera, poté co se po více než dvaceti letech vrátil z válečného tažení Madalenin první manžel Jan Portugalský (João de Portugal). Šlechtic v dominikánském klášteře v lisabonské Benfice přijal řádové jméno Luís a prosadil se historickými a náboženskými spisy. Ve výše zmíněném „Pojednání“ Garrett píše, že „postavy, skupiny i situace z portugalských dějin se zdají být předurčeny, aby byly modelovány v přísnou a téměř sošnou vznešenost antické tragédie“. O hře poté tvrdí, že její příběh je „cudný a strohý, jako jsou děje u Aischyla, vášnivý jako u Euripida a rázný a přirozený jako u Sofokla; a navíc pln oné zbožnosti a jemné citlivosti, jimiž ho cele naplňuje duch křesťanství...“ Nicméně jej nepovažuje za tragédii, ale za drama, které je „tou nejpravdivější literární výpovědí o stavu společnosti“.

Vliv klasické antické tragédie je patrný ve všech třech dějstvích hry. Děj je koncentrován do necelého týdne, přičemž první a druhé jednání se odehrává ve stejný den. Místem událostí je obec Almada nedaleko Lisabonu, přesněji dvě panská sídla a sousední kostel. Tragédie v podobě smrti milované dcery je následována odchodem rodičů, Manuela a Madaleny, do kláštera, který nenabízí útočiště a katarzi, ale je vnímán tak, jako by byli pohřbeni zaživa. Garrett přiznával inspiraci Racinem, Corneillem nebo Voltairem, v jejichž hrách se dostávaly do konfliktu zejména osobnosti a city (např. ctižádost a láska). V tomto dramatu však najdeme rovněž prvky z řeckých tragédií, jak poznamenávají literární vědci José Saraiva a Óscar Lopes v Dějinách portugalské literatury (česky 1972), v nichž vynikal téměř vždy zásah osudu přemáhající bezbranného člověka. I zde osudovost jako by dolehla na hlavní hrdiny. Ztělesňuje ji tajemný Poutník; jeho příchodem se hroutí život vybudovaný na předpokladu smrti Jana Portugalského, rozpadá se druhé manželství domnělé vdovy, dcera Marie se stává levobočkem. (Podle některých literárních historiků se Almeida Garrett inspiroval i osobní zkušeností, kdy sám zažil potíže s uznáním nemanželské dcery Adelaidy Pastorové.)

Minulost doléhá na hlavní postavy stále tíživěji. Stín či přízrak nezvratného osudu se stupňující intenzitou zpřítomňují zmínky starého rodinného sluhy Telma Paise o bývalém pánovi, ale i Madaleniny předtuchy a Mariiny sny. Hra má kromě zmíněné závěrečné katastrofy několik vrcholů: Manuel z vlasteneckých důvodů zapaluje své sídlo, v němž s ostatními předměty shoří i jeho vlastní portrét. Rodina pak nachází útočiště v sídle bývalého Madalenina manžela, jehož hlavní sál paradoxně zdobí portrét Jana Portugalského, osvětlený loučemi; příchod Poutníka, který se dává poznat jako Jan Portugalský, a Mariiny závěrečné halucinace, po nichž dívka „umírá hanbou“.

Hra nemá žádnou jednoznačně zápornou postavu, jen oddané vlastence a pokorné služebníky Boží, jednající bez zlých úmyslů. „Domnělá vina“, jejíž vír vše strhává k obrazné či skutečné záhubě, však pramení již z doby, kdy ještě provdaná Madalena tajně milovala Manuela, a sluha Telmo Pais by si pro blaho nové rodiny skutečně přál, aby byl jeho bývalý pán mrtvý. Konflikty jsou tedy spíše psychologické. Více než v dialozích se odehrávají ve vnitřních monolozích postav. Touto technikou Garrett o téměř dvě století předbíhá svou dobu. Nicméně jednání postav nevybočuje z romantických schémat. Založením idealistická a trochu patetická Marie sice požaduje sociální rovnost a spravedlnost a chce „změnit svět“, nakonec však podléhá „osudu“, ať už v podobě náboženského cítění nebo společenských konvencí. Manuel a Madalena přijímají osud pasivně, bez projevu vlastní vůle. V tom spočívá jejich největší „provinění“.

Poutník by rád jednal v duchu křesťanské dobročinnosti. Snad ani nežárlí na svého soka, ale nedokáže se vyrovnat s tím, že manželka přestala věřit, že žije. To, že připustila jeho smrt, je pro něj důkazem, že ho přestala milovat. Výrazný konflikt hry je ztotožněn se zkouškou, které Poutník vystavuje duševně rozpolceného Telma Paise, když ho pověřuje úkolem oznámit ostatním, že se za Jana Portugalského pouze vydával. Marně mu tak umožňuje, snad v předtuše tragédie, zachránit zbožňovanou žačku Marii.

Minulost je však neslučitelná se současností. A život v současnosti postrádá naději na jakoukoliv budoucnost. Překladatelčina studie se částečně opírá o teorie, které tento „beznadějný stav“ spojují s Garrettovou tehdejší vizí Portugalska i osobního života. V době vzniku hry byl v myslích Garrettových současníků ještě čerstvý převrat z roku 1842, po němž se dostal k moci Costa Cabral a nastolil pevnou autoritativní vládu. Za zdánlivou hospodářskou stabilitu bylo třeba platit vysokou cenu, cenzura a represe nakonec vedly k občanské válce.

Almeida Garrett napsal téměř celou hru Mnich Luís de Sousa za dva měsíce, kdy byl kvůli následkům zranění upoután na lůžko. V květnu 1843 ji společně s „Pojednáním“ přečetl v Královské konzervatoři. V červenci téhož roku byla stejná verze čtena herci pro uzavřenou společnost v soukromém divadle na usedlosti Pinheiro. Autor ztvárnil roli Thelma Paise. Následovaly inscenace cenzurované verze textu. V původním znění měla premiéru v Národním divadle královny Marie II. v roce 1850. Od té doby je jedním z nejinspirativnějších děl portugalské literatury a téměř nemizí z divadelního repertoáru. Některé repliky se staly součástí lidové slovesnosti.