Jarkko Tontti (*1971) je finský básník, prozaik a právník. Od roku 2011 je předsedou finského PEN klubu. Zatím vydal dvě sbírky poezie a dva romány. A chystá se dobýt i další literární žánry.

iLiteratura: Pokud to dobře chápu, tak jste povoláním právník. Jak se z právníka stane spisovatel? Nebo bylo pořadí opačné?
Jarkko Tontti: Dříve jsem byl právník, který měl psaní jako koníčka (kromě práv jsem na univerzitě studoval i filozofii a literaturu). Teď je to naopak. Jsem spisovatel, který se občas ze zájmu věnuje právu. Kromě práce pro finský PEN klub jsem jako dobrovolník pracoval i pro organizaci Amnesty International, která se také věnuje lidským právům. Kromě toho pomáhám i Finskému svazu spisovatelů v otázkách autorských práv. Když mi vyšla první kniha, byl jsem ještě zaměstnán jako právník. Ale protože psaní je to nejlepší, co může člověk dělat, rozhodl jsem se vyzkoušet, zda se uživím jako spisovatel. Zatím to jde.

iLiteratura: Začínal jste jako básník. Za svou prvotinu, sbírku Ročenka (Vuosikirja), jste získal cenu Kaleviho Jänttiho, byla nominovaná i na cenu Helsingin Sanomat pro nejlepší literární debut roku. Proč jste po takovém úspěchu přešel k próze a napsal román?
Jarkko Tontti: Chci si vyzkoušet nejrůznější žánry. Téma díla a zvolená forma se musejí shodovat. Určité téma lze pojednat pouze v určitém žánru. Například básní lze vyjádřit takové věci jako žádnou jinou literární formou. Na podzim mi vyjde kniha, v níž si vyzkouším zase další literární žánr: fantasy. Bude se to jmenovat Vedeeran taru (Báje o Vedeeře) a patří to do stejné kategorie jako Letopisy Narnie nebo Tolkienova díla. A plánuju také divadelní hru.

iLiteratura: Pomáhá vám básnická průprava při prozaické tvorbě?
Jarkko Tontti: Poezie je nejdůležitější literatura, a nejnáročnější. Poezie se soustředí na jazyk, což je jádro veškeré literatury. Ale v poezii se možnosti jazyka zkoumají přesněji než v próze. Psaní a čtení poezie při psaní románu pomáhá. Lyrika člověka učí citu pro jazyk a rytmus.

iLiteratura: Třídní sraz je poměrně vděčné téma, alespoň v české literatuře i filmech se objevilo už mnohokrát. Měl jste při práci na románu Třídní sraz (Luokkakokous) nějaké finské vzory?
Jarkko Tontti: Ke svému překvapení jsem ve finské literatuře knihu na toto téma nikde nenašel. Přesto možná něco existuje. Ve finských filmech a televizních seriálech se to samozřejmě objevuje docela často.

iLiteratura: Třídní sraz bývá okamžikem účtování a vzpomínek. Nejste na něco takového ještě moc mladý?
Jarkko Tontti: Když kniha vyšla, tak se psalo, že vzpomínat se začíná po třicítce. To je pravda, aspoň v mém případě. Mám sklony k nostalgii. Na druhou stranu mi ale napsání románu vzalo veškerý zájem o toto téma. Nebyl jsem ani na jednom srazu!

iLiteratura: Váš zatím poslední román se odehrává v posilovně. To není moc poetické místo…
Jarkko Tontti: Všechny knihy jsou buď o smrti, nebo o lásce. Nebo o obojím jako Posilovna (Sali) a vlastně všechny další moje knihy. Jedním z témat této knihy je fyzično, čemuž se hodně věnuje i filozofie. Není možné oddělovat lidské vědomí (tzv. duši) a tělo.

iLiteratura: V tomto románu je kromě mezilidských vztahů důležitým tématem i politika. Předpokládám, že se zde odráží vaše osobní zkušenost z práce ve finském parlamentu?
Jarkko Tontti: Ano. Když jsem pracoval v parlamentu, musel jsem v rámci pracovní smlouvy podepsat, že nezveřejním nic, co se při práci dozvím. Takže román byl jediný způsob, jak se vyrovnat s tím, co jsem tam zažil. Svět politiky je při pohledu zevnitř úplně jiný než při pohledu zvnějšku. A myslím, že stejné to je i tady, v České republice.

iLiteratura: Co si myslíte o současné finské politice? Odtud ze střední Evropy vypadá taková férová a bez skandálů, zvlášť když se srovná s místními poměry.
Jarkko Tontti: Ve Finsku šlo všechno dlouho poměrně dobře, aspoň to tak zvnějšku vypadalo. Ale v posledních volbách (2011) velké vítězství zaznamenala extrémně pravicová, proticizinecky naladěná strana Pravých Finů (Perussuomalaiset). V ní působí otevřeně rasističtí politici. To je velmi znepokojivé. Částečným důvodem jejich úspěchu bylo i to, že právě před volbami byl odhalen velký případ politické korupce, což snížilo věrohodnost jiných stran. Finsko už tedy není zdaleka tou „zemí bez skandálů“ jako dřív.

iLiteratura: Vaše cesta do Prahy a vystoupení na Světě knihy se uskutečňuje ve spolupráci s českým PEN klubem. Vy jste od roku 2011 předsedou finského PEN-klubu. Jaké projekty a jaká témata momentálně nejvíce podporujete?
Jarkko Tontti: PEN stojí na dvou nohách, jak vždy připomíná jeho mezinárodní výbor. Naším úkolem je bránit a podporovat literaturu, zejména postavení malých jazyků a kultur. Na druhé straně je PEN lidskoprávní organizace, která brání svobodu slova, práva všech pracovníků v kultuře. Finský PEN klub má cizí čestné členy neboli adoptované vězně, kteří jsou vězněni či jinak v ohrožení kvůli svému psaní. Nejznámější z nich je Vladimir Nekljajev, bývalý předseda běloruského PEN klubu, který jako host finského PEN klubu žil po roce 2000 nějakou dobu v Helsinkách. Ve prospěch našich čestných členů děláme nejrůznější kampaně, pořádáme akce pro veřejnost, loni na podzim jsme se v této věci sešli s finským ministrem zahraničí. Finský PEN klub má také velmi aktivní výbor spisovatelek, který se věnuje otázkám rovnoprávnosti ve světě literatury a kultury. To je velmi důležité téma jak ve Finsku, tak i v jiných zemích.

Za rozhovor děkuje Lenka Fárová