Publikace Céline v Čechách systematicky shromažďuje ohlasy na autorovo dílo v českého prostředí a doplňuje je podrobným komentářem. Přehlednost a atraktivitu informačně nabitého svazku dotváří zajímavá, do detailu dotažená grafická úprava.

Kniha Céline v Čechách shrnuje vše, co se u nás kolem slavného francouzského spisovatele dělo, co na jeho adresu zaznělo. Do jisté míry završuje péči, kterou překladatelka Anna Kareninová Célinově tvorbě dosud věnovala – k úplnému obrazu jeho díla v českých verzích už chybí jen málo. Právě díky systematickému, už dvě desetiletí trvajícímu úsilí Kareninové o zpřístupnění Célina českému čtenáři máme k dispozici v překladech mnohem víc než jen jeho dva slavné romány ze 30. let 20. století.

Základ díla L.-F. Célina u nás známe už skoro osmdesát let. S minimálním odstupem po vydání ve Francii vyšly jeho první texty zásluhou překladatele Jaroslava Zaorálka: románová prvotina, a asi i nejslavnější Cělinovo dílo vůbec, Cesta do hlubin noci (or. 1932, č. 1933, překlad pořízen ve spolupráci s R. Weinerem, K. Chudobou a J. Hořejším), poté text divadelní hry Církev (or. 1933, č. 1934) a druhý román, Smrt na úvěr or. 1936, č. 1936). Následoval už jen překlad jednoho z pamfletů, Škola mrtvol (L‘École des cadavres, text publikovaný jako třetí ze série čtyř pamfletů r. 1938, č. překlad S. Horský, 1939).

Dalších padesát let u nás Céline knižně nevycházel, až na počátku 90. let se jeho odkazu ujala Anna Kareninová. Nejprve připravila k vydání reedici Cesty do hlubin noci (1995) a nedlouho poté i Smrti na úvěr (1999). Citlivou redakci starších překladu Kareninová provedla s úctou k práci svého předchůdce, zaměřila se mj. na doplnění cenzurovaných pasáží. V jejím překladu pak postupně začínají vycházet další romány: Od zámku k zámku (1996), Sever (1997), Skočná (1998), Klaun’s band I (2001) a Klaun’s band II (2002), Féérie pro jindy I (2011). Ve všech případech platí, že překlad rovná se badatelský úkol. Célinovy texty je totiž třeba nejdříve rozklíčovat, odhalit význam nespočtu jazykových fines, ale i tisíce aluzí vycházejících z inspirace reálnými skutečnostmi, postavami, fámami, literárními díly, historickými fakty. Přímé citace i náznaky jsou přitom většinou záměrně deformované. K překladům románů Kareninová v roce 2005 přidala – stále ve spolupráci s nakladatelstvím Atlantis – ještě první díl biografické trilogie F. Gibaulta Céline I. Čas nadějí (1884–1932). Vedle knižních vydání nelze pominout překlady úryvků, a zejména různé statě, jež Anna Kareninová publikovala časopisecky, nejčastěji v Revolver Revue (70/2008, 74/2008, 82/2011), ale i v Analogonu, Divadelních novinách, Hostu, Kontextech, Labyrint Revue, Lidových novinách, Literárních novinách, Respektu, Světové literatuře, Tvaru. Kareninová mimoto připravila řadu různých komponovaných pořadů pro rozhlas či literární večery.

Céline v Čechách
Publikace Céline v Čechách není překlad – Anna Kareninová tentokrát k Célinovi přistupuje jako literární historik. To, co anotace knihy skromně nazývá „komentovaným výborem z korespondence, dobových ohlasů, fotografií a dalších dokumentů“, je vzorová práce z oboru literární vědy či translatologie, zaměřená na recepci autora a díla v daném prostředí.

Kareninová předkládá nástin dobového kontextu evropského, zejména francouzského a českého, a představuje hlavní momenty Célinova životopisu. Poté sleduje ohlasy veškerých Célinových textů od vydání jeho prvotiny až po současnost, vždy podrobně uvede peripetie vydání a přijetí díla ve Francii (případně v dalších zemích) a pak se zaměří na české prostředí. Dokládá všechny druhy postojů k francouzskému spisovateli a reakcí na jeho tvorbu i životní osudy: pečlivě mapuje, jak zněly našimi periodiky za uplynulých osmdesát let. Česká kritická recepce je tak zasazena do mezinárodního kontextu historického (politického) i kulturního, její nejrůznější zákruty jsou nejen patřičně předestřeny, ale i svědomitě osvětleny.

Přehled různých výroků na adresu spisovatele (a občana) Célina a kritických článků k jeho původním dílům, popřípadě jejich českým překladům, nabízí fascinující četbu, jež připomene různá pnutí na kulturní scéně. V jednotlivých kapitolách, ale názorně pak v závěrečných bibliografických přehledech je minuciózně doloženo, že jsme nejbohatší dialog s Célinovým dílem vedli ve 30. letech minulého století, a pak znovu po roce 1989. V mezičase padesáti let se u nás tento kontroverzní autor přecházel mlčením, se sporadickou výjimkou tendenčních výkřiků v časopiseckých článcích v 50. letech, odsuzujících probouzející se zájem o spisovatele ve Francii, Polsku či USA. Je jasné, že k tak výraznému, a přitom složitě se profilujícímu autorovi bylo těžké zaujmout objektivní postoj. Jeho texty nesrší optimismem, navíc se kompromitoval rasistickými pamflety ze 30. a 40. let. V kombinaci s poválečným obviněním z kolaborace, jakkoli se dnes ve světle různých dokumentů a svědectví může zdát málo podložené a možná i malicherné, to všechno dohromady udělalo z literárního velikána lidskou zrůdu. Přesto, že (tehdy jediné dva přeložené) romány byly těžko dostupné česky a jejich četba ve francouzštině vyžaduje výbornou znalost jazyka, Céline zůstal v Čechách pevným bodem reference a měl své obdivovatele po celá léta, kdy z oficiálního obrazu literatury zmizel. Kareninová například uvádí zmínky o Célinovi, které se objevily v dílech B. Hrabala či M. Kundery, nebo na základě provedené ankety potvrzuje stálý zájem o něj (nejen) v prostředí undergroundu zejména pozdní totality: proto se také už v osmdesátých letech Céline objevuje opakovaně v Revolver Revue (přeložené rozhovory, statě). Tyto po dlouhé době první projevy skutečného zájmu o Célinovo dílo a spisovatelovu složitou cestu životem předznamenávají poměrně bohatou pozornost, jíž se autor bude v českém prostředí těšit po roce 1989 – nutno připomenout, že neutuchající poptávku čtenářské i odborné veřejnosti naštěstí velice houževnatě živí právě i různé zmíněné aktivity A. Kareninové.

Vedle článků a kritik je v publikaci Céline v Čechách neméně poutavá i koláž z citovaných dopisů, z úryvků z korespodence českých překladatelů, nakladatelů, novinářů, kritiků, spisovatelů... Kontext českých překladů a vydání je přehledně doplněn informacemi o ohlasech na Célina a jeho dílo nejen ve Francii, ale i v Německu, Británii a USA, Nizozemsku, Itálii, Polsku, Maďarsku, Rusku...

Kareninová prošla archivy v Čechách i ve Francii, vedle známých dokumentů posbírala i unikáty, vše se pokusila sestavit do reprezentativního celku, vybavila vysvětlivkami a  komentáři. Opírá se o údaje z célinovských biografií, snaží se doplňovat nitky souvislostí tam, kde nejsou až tak patrné. Její Céline v Čechách je obdivuhodné dílo: je příkladné v tom, že ukazuje, kolik by v ideálním případě měl překladatel věnovat autorovi energie, než (když už) se pustí do překladu jeho díla. Málokterému zahraničnímu, ale i českému spisovateli se u nás dostalo takové pozornosti a pocty.