Když si přinesete domů těch více než 600 stran a 1300 gramů moudrostí, může vás snad z počátku přepadnout úzkost. (Autorku recenze, toho času s několikaměsíčním kojencem, nezastírám, přepadla.) Naštěstí nežijeme v době, která by vyžadovala číst knihy od první litery k poslední, a tak se stačí prolouskat obsahem a rychle se ujistit, že každý, kdo má vztah k autorovi, literatuře, národní tematice či alespoň Maďarsku nebo maďarštině, bude mít kde začít. A pravděpodobně i kde pokračovat.

Sborník Neúnavná slova přichází ke čtenářům s netradičním příběhem. K vydání jej začal připravovat sám Petr Rákos, který, jak v úvodních částech knihy zmiňuje editor Evžen Gál, pečlivě promyslel a okomentoval celou jeho strukturu. V upravené verzi do něj zařadil dříve otištěné české texty a některé do té doby nepublikované statě a vše plánoval doplnit množstvím článků psaných původně maďarsky. Osud ale karty rozehrál jinak a po Rákosově smrti se výboru chopil tým Evžena Gála, aby dal, po někdy doslova detektivním pátrání, dohromady co nejvěrnější podobu toho, co nám pan profesor zamýšlel představit. Mnoho textů tak dostáváme v Gálově úpravě, a další dokonce ve vybroušeném překladu Roberta Svobody. Oba pánové se svého úkolu zhostili se ctí, je znát, že se snažili zasahovat do textů citlivě a maximálně zachovat původní autorův rukopis.

Celý výbor je rozdělen do jedenácti kapitol. V oddíle nazvaném Úvodem nás nejprve Rákos a poté Gál seznamují s motivacemi k publikování sborníku, s jeho logikou či komplikacemi, které ho na cestě ke čtenářům potkaly. Petr Rákos zde přemítá o možné či nemožné jednotě mnohasetstránkového díla, Evžen Gál zase dává nahlédnout do připravenosti, s jakou jeho učitel a kolega svou práci zanechal. Následuje devět kapitol členěných podle témat, kterým se věnují v nich uvedené statě. Literární odbornost otevírá obecné téma teorie literatury a mohla by výborně posloužit jako učební text všem posluchačům lingvistických či literárních oborů. Autor své premisy konstruuje srozumitelně, s otcovskou přívětivostí a vtipnou nonšalantností, která však nic neubírá jejich odborné úrovni. Kapitola Teorie v praxi: maďarská literatura zase uvádí studie vztahující se ke konkrétním dílům maďarské literatury, původně často publikované jako předmluvy či doslovy českých vydání rozebíraných děl. Jejich prostřednictvím se tak seznámíme například s Madáchem, Adym, Némethem, Karinthym, Máraim, Kertészem a dalšími velikány maďarské literatury.

Následující kapitoly se z literárněvědného pole do značné míry přesouvají k problematice národa, národního vědomí či etnicity. Marginální maďarství – tváří k Praze poodhaluje autorovy myšlenky související s evropanstvím, maďarstvím, životem ve střední (východní?) Evropě či životem Maďarů u nás. Oddíl Češi a Maďaři nabízí pohled do česko-maďarských kulturních vztahů v podobě statí o J. A. Komenském v Maďarsku a přijetí Madáchovy Tragédie Člověka v českých zemích. Poslední kapitola této myšlenkové linie nazvaná … a vůbec: národy pak kupříkladu předestírá úvahy o popřevratové etnické zabedněnosti, národní povaze a s ní souvisejícím národním humoru, provede nás po proudu Magrisova životopisu Dunaje nebo uvádí Rákosovu přednášku na téma Židovští autoři v maďarské literatuře.

Poslední kapitoly přinášející Rákosovy texty se linou v poněkud osobnějším, rozjímavém tónu. Kulturní i nekulturní politika představuje kratší útvary spíše v podobě filozofických úvah než odborných pojednání, s autorem se v nich můžeme zamyslet nad různými aspekty života v hojnosti, nechat se prodchnout takřka vášnivou výzvou k aktivní toleranci či hledat třetí cestu mezi odmítaným socialismem a zaslepeným uctíváním liberalismu. Učitelovy starosti a strasti uzavírají Rákosovy texty ohlédnutím za jeho pedagogickou dráhou a dávají nám na závěr ještě hlouběji nahlédnout do profesorova otevřeného a skromného srdce. Jak sám shrnuje: „Být kantorem je všehovšudy toto, pouze toto: být u toho, být na místě, být svědkem, jak mladí lidé – budiž, tvým přispěním, ne však ,zásluhou‘ – po dobu pěti let dozrávají.“

Ve výboru už následuje jen bibliografie, životopisné údaje a na úplný závěr Gálův obsáhlý doslov. Tato editorská tečka uvádí cenný kontext Rákosova života a díla, spojuje jednotlivé nitky osnovy a doplňuje je o zajímavé komentáře textů sborníku. Svazek díky tomuto závěru působí celistvě, kompletně, ač se samozřejmě nejedná o všechny Rákosovy statě.

Jak již bylo zmíněno v úvodu: Neúnavná slova mají co nabídnout mnohým. Petr Rákos měl dar předkládat náročná témata lehkou rukou a naklonit si čtenáře či posluchače skutečným zájmem o ně, proto se jeho texty čtou snáze než četné jiné odborné či filozofické práce. Samozřejmě vyžadují, abychom jim věnovali jistou míru soustředění a svědomitosti, na oplátku za soustředění a svědomitost, se kterými je sestavoval jejich autor.

Na závěr již jen malé odlehčení: Než jsem knihu, kterou není právě ideální nosit v batůžku a louskat v autobuse, přečetla a sepsala tuto recenzi, na jejím počátku zmíněný několikaměsíční kojenec má bezmála rok. Vedle výkladových slovníků, pedagogických publikací a učebnic angličtiny už pomalu dosáhne i do poličky s maďarskou literaturou. Ne že bych chtěla bránit zvídavému dítěti v intelektuálním rozkvětu, Neúnavná slova však jistojistě poputují minimálně o poličku výše. I kdyby si je snad jednou nechtěla přečíst sama malá hungaristka – tentokrát už bez pastelky v ruce –, určitě se ke knize bude chtít vracet její maminka.