Po výrazném působení v devadesátých letech, kdy Pavel Ctibor publikoval několik básnických sbírek (a byl rovněž zařazen do sborníku Nonsens Hiršala a Grögerové), znovu prorazil až skvělými Silentbloky (dybbuk 2009) a novou knihou s dvojitým titulem Cizivilizace a Zvířátka z pozůstalosti (remix 2011 sbírky napsané r. 1993) svou výjimečnost potvrdil: dvě básně z této knihy byly dokonce zařazeny k Nejlepším českým básním 2011.

Žasne-li čtenář nad civilním životem takového Wallace Stevense (viceprezident pojišťovny) nebo Nicanora Parry (matematik), jakou poezii má očekávat od Pavla Ctibora, plazmového fyzika? Jeho básně jsou překvapivé a bohaté, původní a psané lehkou rukou a na rozdíl od obou zmíněných mistrů jsou Ctiborovy básně nezvyklou profesí svého autora dost zřetelně poznamenány.

Přirovnat Ctibora k jiným básníkům se zdá směšně snadné a zároveň zhola nemožné. Jeho básně (verše rovněž) jsou krátké i dlouhé, tu je scukne, onde bez rozpaků ad absurdum prodlouží, podobně jako třeba raný Hrbáč. S ním ho spojuje i využívání bizarních profesních motivů, u Ctibora ale samozřejmě nejde o botaniku a japonštinu. Kyveta, urychlovač, makromolekuly, žebř spektrálních čar a další supermoderní výrazy tvoří podstatnou část Ctiborova arzenálu (v tom – ale jen v tom – se blíží např. Peterovi Šulejovi), stejně ale jako motivy klasické, kanonické (mistr Sun, antické a filozofické motivy, archaismy). Jindy je „in“ (smajlíci, vulgarismy), jindy přispěchá s neologismem. U Ctibora se vedle sebe vyskytuje vše: permoníci i zheb, zdánlivák i struch, Hermés, Zarathuštra i Daimonion.

Ctibor je básník veskrze nezdobný. Dokonce by se dalo říci, že je místy záměrně křečovitý, šílený („safari povah“), umí být zatraceně neurvalý a ramenatý, někdy až nesympatický: „Tenhle vtip je o policajtech, tenhle další o buzerantech.“ Má v oblibě kontrast vysokého a nízkého (spíš ve smyslu kasalovském než šiktancovském), sedí mu fekální (anti)klimaxy. Ctibor zkrátka operuje s nevkusem, je ovšem potřeba podotknout, že jeho básně – podobně jako právě Kasalovy – velkou měrou reflektují společnost a politiku; zmíněné negativně vyhlížející rysy pak získávají opačný háv, podobně jako tomu dochází třeba u takového Jirouse nebo Hrušky. Autor špičkuje, pošťuchuje; tvoří grotesku civilizace prostředky jí vlastní. Čili cizivilizaci: Rada bezpečnosti OSN v zasedačce sezobává válce koule, „na pěší zóně dějin“ se „přišlapává kšilt“ a „vláda schválila nařízení, / které stanoví / limity pro velmi jemný prach“.

Už Silentbloky, formálně spíše soubor deníkových záznamů, vyvolaly otázku, zda se Ctibor neokouká. Jeho básně ale míří ke sdělení, ne k pointě, a prvotní pompa se záhy zjevuje jako poctivá. Básníkův humor není soustředěn na strategických místech, jimiž v básni může být poslední verš nebo kontrastní nadpis (na rozdíl od Krchovského, jehož humor můžou Ctiborovy básně na některých místech připomínat). O výjimečnosti dvou posledních knih výtečného básníka hovoří i fakt, že byly obě nominovány na významnou cenu Magnesia Litera (2010 a 2012).