Kronika Galla Anonyma nazývaná Kronika a činy polských knížat a vládců je v Čechách podvědomě srovnávána s Kosmovou Českou kronikou. Autoři byli sice vrstevníky, ale měli jiné zázemí, různé osudy a také jejich dílo je rozdílné.

Kronika Galla Anonyma, který posléze zakotvil jako kaplan na dvoře polského knížete Boleslava III. Křivoústého, je vlastně nedokončena a autorsky nepojmenována. Svůj název nese až podle později připojeného titulu v pozdně středověkém Kodexu Zamoyskich. Ostatně i jméno autora je fiktivní. Jméno neznámému benediktinu na polském dvoře dal až polský humanista Marcin Kromer († 1589), který soudil, že mnich přišel přes Uhry do Polska z Francie (Tours, Le Mans, Orléans?). Střední Evropa byla tehdy ještě rozkolísaná spory o investituru, zakončenými až roku 1122 smírem ve Wormsu.

Životopis Galla Anonyma není až dosud objasněn; historici uvažovali o několika oblastech jako zemích jeho původu. Kromě zmíněné Francie (důležitou roli hrála také Gallova úcta ke sv. Jiljí, spojovanému s klášterem St. Gilles), se zvažovaly rovněž Uhry, jaderské pobřeží (Zadar) či Benátky, protože Gallus Anonymus se vyznal v balkánských poměrech. Autor předmluvy Martin Wihoda zůstal ke všem dohadům moudře zdrženlivým, ale bystře si všiml Gallova zájmu – běžného ve francouzském prostředí – o římské klasiky a významné soudobé autority. Sám Gallus se nevyslovoval a cítil se jako poutník (peregrinus) v cizí zemi.

Hledání identity Galla Anonyma je tak až dosud živou výzvou. Nejnověji se do hledání kronikářových kořenů zabral Tomasz Jasiński (O pochodzeniu Galla Anonima, Kraków 2008), který se opřel o Mariana Pleziu a jeho předchůdce a v duchu jeho zkoumání stylu a jazyka se přiklonil k mínění, že Gallus Anonymus pocházel z Benátska, a je tak pravděpodobně totožný s tak řečeným Mnichem z Lido (Monachus Littorensis), jenž bývá spojován s ostrovem v předpolí Benátek. Tuto hypotézu nemohl autor předmluvy ještě znát, bylo by však zajímavé vědět, jak by se k tomuto výkladu stavěl. Jasińského argumentace se opírá o proměnu rytmické prózy v 11. století, probíhající v multikulturním severoitalském prostředí. Není ovšem vyloučeno, že by jako domovina autora mohla být pojímána i širší oblast jaderského pobřeží (opět Zadar?). Že by se „Gallus“ narodil v nějaké patricijské dalmatské rodině? Ať tomu bylo jakkoliv, je potěšitelné, že objasňování životní pouti Galla Anonyma se neomezuje jen na studium historických pramenů, ale přihlíží i k výsledkům filologické a literárněvědné analýzy.

Nevelký zájem o Gallovu kroniku ve středověkých Čechách způsobila asi častá kritika Čechů, jimž je vytýkána – v duchu klišé o vždy nehorázných sousedech – zákeřnost, hrabivost a zbabělost. Nepříznivý obraz, zakořeněný i v dalších pramenech, ovlivňuje smýšlení Poláků o Češích až podnes. Budeme-li však sledovat oblíbenost Gallovy kroniky v polském středověkém prostředí, porovnávajíce ji s mladší kronikou M. Vincence Kadłubka, zjistíme, že mladšímu Kadłubkovi dávají přednost. Zdá se, že jedním z hlavních důvodů bylo, že se Gallus „dokonale míjel s památkou zavražděného krakovského biskupa Stanislava“ (s. 18), který povýšil mezi národní polské světce. Určitou roli nepochybně hrála i stylově vytříbenější poloha Kadłubkova textu, který působil „národněji“. Gallův důraz na nezávislost polského státu tak došel kladného ocenění později, až na sklonku středověku.

Ještě ke srovnání Gallovy a Kosmovy kroniky a překladu. Autor předmluvy M. Wihoda vyslovil názor, že Gallus Anonymus předčí Českou kroniku v širším vhledu do střední Evropy. Asi se nemýlí, uvážíme-li Gallovo nelehké putování (z jihu?, ze západu?) do Polska. V každém případě jde o další zajímavý námět do diskuse. Försterovo tlumočení latinského textu respektuje stylovou rovinu a je čtivé. Podařilo se vydat knihu, která úspěšně splňuje nároky na ni kladené.