Edice Každodenní život, kterou vydává nakladatelství Argo, již vstoupila do druhé padesátky svazků. Za dobu své existence se (spolu se sesterskou edicí Historické myšlení) stala nejen jednou z vlajkových lodí vydavatele, ale především ozdobou knihkupectví a nejedné domácí knihovničky – odborníků i laiků. Pomáhala formovat nejsoučasnější historické povědomí české veřejnosti – a to především díky řadě zásadních děl francouzských autorů (Bloch, Le Goff, Delumeau aj). A i když se v poslední době ozvalo několik hlasů, že už všech těch dítek a pohrobků školy Annales bylo dost, ukazuje se, že nás francouzští autoři jen tak neopustí.

Medvěd. Dějiny padlého krále jsou totiž v rámci loňského roku nejen nejlepším titulem edice, ale dost možná i historické produkce jako celku – objevilo se sice hned několik výjimečných titulů, jmenujme jen několik českých – Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků Josefa Žemličky, Světy posledních Rožmberků jihočeského vědeckého kolektivu či přepracované Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic Josefa Petráně – ale všem chyběla ona svěžest a takřka provokativnost tématu, jakou disponuje Pastoureauova monografie.

A ještě jednou zbraní vládne francouzský (v obecném smyslu) historik lépe než jeho loňští konkurenti. V přehledných dějinách školy Annales, které napsal Peter Burke (Francouzská revoluce v dějepisectví. Škola Annales 1929–1989, NLN, Praha 2004) si mnozí čtenáři nevšimli, že jedním z nejdůležitějších rysů moderní francouzské historiografie je její mediální zdatnost, schopnost prodat sebe samu – francouzští historici jsou suverénními vypravěči, kteří se ve svých knihách budou klidně zabývat dlouhodobými procesy či významem gest, ale nikdy nezapomenou na to, že jejich práce je příběhem, který musí oslovit svého čtenáře. Jejich díla jsou vždy nejen zážitkem intelektuálním, ale především výsostně čtenářským.

Na iLiteratuře jsme si již Medvěda jednou „naporcovali“ (a ano – i původ tohoto rčení nám Pastoureau ozřejmí), ale jeho příběhovost byla ponechána trochu stranou. V recenzi odborné knihy jistě pochopitelný krok, kterého by se však čtenář měl vyvarovat, protože by se připravil o skutečný požitek. Pastoureau nabízí víc než popis toho, kterak se z prvního „boha“ lidstva stalo zvíře symbolizující sílu, spojované s králi… aby bylo posléze pod tlakem křesťanství svrženo z piedestalu – v symbolické rovině diabolizováno a zesměšněno, v rovině praktické pak takřka vyhubeno.

Pastoureau nabízí skutečný příběh, s hrdinou (medvědem), vševědoucím vypravěčem (historikem), který se nestydí za emotivní hnutí své mysli a až patetické komentáře (zvláště ve vztahu k současné situaci medvěda hnědého – rozhodně však míra angažovanosti nedosáhne kritické míry, jako tomu bylo v knize Francoise Bluche Za časů Ludvíka XIV. Král slunce a jeho století krále), výrazným dramatickým obloukem včetně až alegorického závěru (medvěd coby plyšová hračka, která se opět stává jedním z nejbližších společníků člověka, a dokonce jej doprovází na jeho první cestě na Měsíc). Dostane se nám ovšem i na historickou práci nevídané míry sarkasmu, když se autor v úvodu své práce vyjadřuje na téma žabomyších sporů svých kolegů a k tomu, kterak byl medvěd (a zvířata či heraldika – tedy jeho výsostná témata) přehlížen; v tu chvíli čteme jakýsi příběh uvnitř příběhu (Pastoureau musel dlouhá léta za svá témata skutečně tvrdě bojovat).

Nejlepší a nejpřínosnější pasáže knihy jsou tedy ty, které příběh přímo vytvářejí, či se o něj opírají – pozornost na sebe strhává především rozbor „medvědích“ aspektů artušovských mýtů. Toto „čtení“ u Pastoureaua nezačíná a nekončí s etymologií jména Artuš, ale pokračuje dál – k ryze medvědímu chování velkého krále (který dokáže usmrtit jako medvěd objetím) a napojení významných událostí mýtu na medvědí kalendář (plavba do Avalonu a vytažení meče z kamene ve vztahu k medvědímu zimnímu spánku, respektive k jeho počátku a konci). Je zde třeba připomenout, že Pastoureau medvěda opakovaně líčí jako krále se vším, co k tomuto titulu patří a co bylo českému čtenáři pravděpodobně nejlépe přiblíženo v práci jiného Francouze Jeana Paula Rouxe (Král. Mýty a symboly, Argo, Praha 2008). Vulgárně řečeno: král a země jedno jsou. Pokud není krále, země trpí, vládne zima, je narušený řád. S příchodem krále se naopak země probouzí, obnovuje se řád, přichází teplo…

Pro Pastoureauovu práci jsou koloběh a otázky života a smrti, stejně jako pro příběh obecně, velmi důležité. Mimo pečlivého rozboru kalendáře proto zmiňuje řadu příkladů, kdy je medvěd aktérem boje na život a na smrt – nejen v rámci tradic barbarských kmenů, ale nahlédne i do římských arén, kde medvěd čelil řadě nepřátel (a většinou, jak autor pyšně poznamenává, i vítězně).

Vzhledem k pojetí medvěda jako skutečného hrdiny je proto logické, že kniha trochu ztrácí na své působivosti ve chvíli, kdy vstupuje do dob, v nichž je medvěd již jen stínem své dávné slávy. V samotném popisu mechanismu jeho úpadku není Pastoureau tak silný jako např. Carlo Ginzburg, když popisoval své benandanty, ale i zde se dokáže opřít o ryze „vypravěčské“ motivy – tedy o jazyk a jeho figury, v nichž medvěd vystupuje. Za pozornost stojí především slovní hříčky spojující medvěda s láskou.

Ostatně medvěd, jako každý hrdina, je bytostí lásky, a ženy proto nesmějí chybět ani v této odborné práci. Autor podrobně zkoumá medvědí sexualitu a lidské předsudky vůči ní. Vysvětluje zákonitosti obcování medvěda s člověkem a naopak, osudy plodů tohoto spojení… a opět: bravurně do svého velkého „příběhu“ zakomponovává dílčí historky z kronik, rytířských románů i učených pojednání. A vše pak plynule navazuje na zástupnou lásku, kterou naše děti věnují svému „méďovi“.

Než však Pastoureau dovede svého čtenáře k brilantní pointě své medvědí odysey, je třeba překonat několik staletí, z nichž některá bere autor opravdu skokem. Osmnácté a devatenácté století jsou v podstatě jen letmo zmíněny – z hlediska příběhu tak kniha neztrácí spád, z hlediska odbornosti je vidět, kde leží autorovo pole zájmu především. O velikosti knihy ovšem vypovídá, že v její struktuře tak nevzniká mezera, ale naopak prostor pro zapojení čtenáře, odkud může čerpat podněty – což se netýká pouze laiků.

Kniha tak sice jeden medvědí příběh (vzestupu a pádu) odvypráví, ale jedním dechem vybízí k hledání příběhů dalších, které přímo prosí o své převyprávění. Jen dva nejzřejmější příklady: Pastoureau nabízí výklad medvědích znamení měst, ale zcela opomíjí sportovní symboliku. Pro český prostor je pak jistě dráždivé zkusit zjistit, kolik z Pastoureauem popsaných mentálních vzorců a v jaké podobě bychom nalezli v našem prostředí (které autor zcela opomíjí, ze slovanského světa se jen letmo zmíní o „ruském“ medvědovi moderní doby a dalmatinských medvědářích době antické). Jedno téma se přímo nabízí – v knize narazíme na italskou rodinu Orsini, na kterou se skrze rodovou legendu odkazovali Rožmberci…

A i proto je Medvěd. Dějiny padlého krále jednou z knih loňského roku – je totiž z těch děl, které budou provokovat k pokračování a rozvinutí naznačených témat. Pro (nejen) českou historii je to jedině dobře.