Opět nezbývá než vyseknout Markovi Šindelkovi (* 1984) poklonu, zopakovat, že se jedná o talentovaného držitele Ortenovy ceny za básnický debut Strychnin a jiné básně, jenž se přiklonil k próze a po úspěchu s románem (nominace na Cenu J. Škvoreckého) a následně komiksem Chyba to zkusil i s povídkou. Jen myslím, že od atributu „nadějný“ by se mělo ustoupit: hranici už Šindelka překročil směrem k  zavedeným. Soubor Zůstaňte s námi ho zavedl mezi dobré současné povídkáře, což by možná při u nás chudičkém zastoupení tohoto žánru mohlo být jen malé ocenění, kdybychom se ovšem chtěli pohybovat pouze v prostorách českých.

Svazek tvoří osm povídek točících se okolo vrcholného, nejrozsáhlejšího a současně titulního textu, umístěného strategicky do středu knihy a publikovatelného s výhodou samostatně (jelikož přes úvodní nabádavě mravoličnou mravenčí mikropovídku Jméno se méně shovívaví čtenáři možná nepřenesou). Tématem Šindelkových povídek jsou různé podoby vztahů: vyčichlé manželství, nové marné seznámení, vztah otce a problémového syna, nevyrovnaný vztah se sebou samým… Přestože by bylo možno podlehnout iluzi, že popisované vztahy a charaktery jsou absurdní, tragikomické, místy až šílené, je to spíše naopak: mezilidské kontakty a vazby jsou typizovanými vzorky, postavy jsou modelové („Andrea je typická žena mezi třiceti a pětatřiceti“), možná trochu šustivé a bezmasé, o to více ilustrativní. Ovšem i situace, v nichž se ocitají – jakkoli existenciálně vyhrocené, znejisťující, leckdy až hororové –, nakonec působí jako kunderovské exemplum.

Podle slov jejich tvůrce jsou Šindelkovi hrdinové „nositeli pokřiveného archetypu“. Archetypem bych se neoháněla, ani pokřiveností. Mnohem spíše jsou nositeli typických existenciálních úzkostí (pro jednoho) či bebíček (pro jiného) sekularizované městské civilizace: samoty, izolace uprostřed davu, zakuklenosti v náhražkovém režimu dne, točícím se okolo práce a společenských povinností, stále obtížnějšího hledání blízkosti a porozumění. Zbývá útěk k sobě samému, k člověku se zdeformovanými hodnotami – ani u něj ovšem nelze najít jistotu a zázemí. Neustálá potřeba naplňování dutého prostoru vzniklá ze strachu z ticha a prázdnoty jako by se obracela rubem navrch: nové prázdno vytváří, jsouc sama hluchá. V líčení těchto snad uvědomovaných, v literatuře jen upachtěně reflektovaných jevů je Šindelka přesvědčivý a umí je čtivě navléknout, leckdy s jistou dávkou zábavné bezohlednosti vůči postavám.

Zmíněná příkladovitost nemusí být na škodu, i když trochu zavání tezí. Horší je to s autorovou potřebou vyjadřovat se k úpadkové české porevoluční společnosti – tepání polistopadové politické scény (dnes by se skloňovalo „angažovaná vložka“) má potenciál poničit i zmiňovanou „hlavní“ povídku, jejíž je zbytnou součástí. Naštěstí potřebu tohoto druhu angažmá uspokojila, ostatní výborné texty zůstaly ušetřeny. Motiv zrcadlení (prostředkovaný zobrazením – fotografií) jako by už byl rovněž trochu stár a znaven, třebaže se tu objevuje v nových kontextech. V povídce Zrcadlo se maskování těžce zkoušené identity podařilo dotáhnout do vynikající krajnosti: kdo je vlastně slavným fotografem-portrétistou, k němuž přichází interviuk-vypravěč? A hned následující Polaroid: dá nám ukradené či vymyšlené cizí žití naději na příběh, který sami neumíme obydlit?

Silně účinkuje ale i další výrazný námět povídkového souboru: řád a jeho moc zachránit i to, co by se už zdálo být ztracené. Stačí kopnout do mraveniště, a z inherentního programu nastoleného přírodou je chaos. Řád jako záchranu a útočiště hledají Šindelkovy charaktery kromě pravidelnosti často v jazyce: v pojmenovávání, v uchopování světa jazykem coby mečem proti zmatení téměř biblickému. A o něj je také potřeba se nejvíc bát, naznačuje autor (opět zejm. ústřední povídka): zase jednou totiž po havlovsku hrozí devalvace slov vyprázdněnou žvanivostí, ohrožující jejich smysl, skutečné sdělování.

Figury v Šindelkových prózách čelí dvěma tlakům: zobecněně řečeno genetickým (které nás neúprosně formují k obrazu svému, archaickému, přírodnímu a společenskému /ve smyslu společenství/) a civilizačním (které nás neúprosně formují k obrazu svému, syntetickému, odcizenému, a přece společenskému /ve smyslu společnosti/), přičemž těmto dvěma formujícím silám střídavě podléhají a čelí, často však s velmi omezenými úspěchy. Není také jisté, který z tlaků autor považuje za „lépe“ směrující, ke kterému se snaží ponoukat („Nutně potřebujeme rozklad. Protiváhu. Žijeme příliš rozumně, příliš definovaně, svět je nesnesitelně srozumitelný, naše sny jsou proto čím dál šílenější, roztříštěnější, plné temných nesmyslů, zvířecí špíny. Tak se v mojí hlavě začne odehrávat cosi temného a animálního, biologického, instinkty, poškození, smrt.“ Proti tomuto citátu ze Zrcadla můžeme postavit protichůdný z téhož textu: „protože jakýkoliv program, jakýkoliv řád, i kdyby měl vzniknout i z odemykání, tepláků a pantoflí, je lepší než chaos“). Mohlo by se zdát, že upřednostňuje síly přírodní (vždyť až společná potřeba lovit dokáže aspoň na krátkou chvíli stmelit otce a syna v nejlepší povídce Luk, jíž Šindelka nápadně navazuje na svůj výjimečný básnický debut). Na druhou stranu ale pokusy o únik k přírodě (titulní povídka, v níž vztahově vyprahlí partneři mlčky vyrážejí na společný víkend za město) selhávají, byť mohou mít krátkodobě ozdravný účin. Důraz na tělesnost, smyslovost, nejrůznější počitky, tedy vše, co ještě v člověku zbylo přírodního, je tedy explicitně stavěn do protikladu k civilizovanému maskérství bez vůně a zápachu, v němž nejvyšší místo zaujímá bezobsažně konverzující člověk, vybavený připínacím společenským úsměvem. Marné, nicotné tance v tlustém svetru nutných společenských konvencí Šindelkovy postavy křepčí do úmoru, už dopředu unavené.

Jako nástroj této konfrontace slouží Šindelkovi kromě jazyka (Zůstaňte s námi) sex, jídlo a cit – vše zesyntetičtělé, zabělené deodorantem. Paradoxně však co nezakryjeme, to odkrýváme, i své zvířecké člověčenství a neodbytnou touhu po lásce. A nakonec si žárlivost, výbušnost a atavistickou potřebu zabíjet neseme s sebou i na lesklé koktejly. Hlavně se samotou je ta potíž, že ji lze jen obtížně ignorovat. Na uvedené dilema dává jednoznačnou odpověď Šindelkův jazyk sám: je šťavnatě tělesný, zesíleně senzuální („Sluch, zrak, hmat, chuť, čich, všechny smysly jedou na volnoběh“), což podtrhuje i básnické pulsování textu, který se jednou chvěje na metaforickém ostří, podruhé pospává v prozatérské popisnosti, jednou skřípe a zadrhává, jindy plyne téměř spontánně. Nikdy ale není vyprázdněný.

Druhou vypravěčskou linií, jež se vine téměř všemi povídkami tohoto svazku, je zjevná bezmocnost postav: jsou lapeny do hotové (neradostné) situace, již nemohou ovlivnit a která je namnoze silně překvapí: muž z úvodní povídky bude brzy svými dětmi odstraněn coby přítěž, ale jeho kognitivní úpadek je takový, že tuto zradu může stěží vytušit. Vypravěč skvělé povídky s téměř vědeckofantastickým nábojem Návrat se ocitá uzamčen ve zcela opuštěném hotelovém pokoji, v němž se noc předtím ubytoval, a není vůbec jisté, jak to s ním vlastně „dopadne“, když se nechá s úlevou pozřít jakýmsi hospodským kamaráčoftem. Onen unavený manželský páreček se ocitá na chatě známých jen proto, že tak velely společenské konvence a „nedalo se nic dělat“ – jenže co teď s tím? Bájivě lhavý cestovatel z povídky Polaroid, o němž se toho mnoho nedozvíme, je vláčen odnikud nikam vlastní neschopností zakotvit. Smrt v trojpovídce s výsměšným titulem Jaro je nedůstojná, ve všech třech případech násilná, vedená malichernými a úskočnými motivy. Už jen obyčejné projevy života jsou totiž vrahům na překážku: sousedovic třešeň kupříkladu ruší včelami a ptáky ve větvích, je tedy potřeba ji otrávit.

Máme celkem dost prozaiků, schopných vymodelovat věrohodnou postavu či dialog, často ale slýcháme i pociťujeme stížnosti na to, že figura (marně) hledá svůj příběh, děj trudně klopýtá k nanicovatému nebo rovnou blbému závěru, je stále těžší něco skutečného vymyslet a často je to snaha úporná, křečovitá. A nedostatek nosného příběhu je v souvislosti s touto povídkovou knihou vytýkán i Šindelkovi. Nad tím kroutím nesouhlasně hlavou: vidím to právě obráceně. Marek Šindelka má jako prozaik hned několik silných stránek. Kromě toho, že skutečně (s notnou dávkou rozumbradovství) přemýšlí nad „palčivými problémy současnosti“ (nikterak novátorskými), že dokáže prostředí vybarvit tak, že čtenář cítí i to, jaký tam proudí vzduch a jak za okny šumí listí, že mu nečiní problémy vystavět povídku jednou na dialogu, podruhé na krajinářské impresi, potřetí na suchém humoru a paradoxu, umí také vybudovat PŘÍBĚH. Dramatický, se spádem, s překvapením, s kličkami a proměnami, jak se na povídkáře sluší. Zbývají ještě novela a pohádka. Doufám, že je Marek Šindelka, „představitel nejmladší prozaické generace“ (jen jestli tam není sám), napíše – pokud by se snad ke škodě čtenářstva hodlal povídek vzdát.