Radost číst, to je rozhodně první dojem, který na své čtenáře přenáší 15. číslo sborníku Slovo a smysl. Je opravdu velmi osvěžující přijímat výsledky vědeckých výzkumů tak čtivou a zábavnou formou. Ale není vlastně divu, když je tématem 15. čísla „Radostný gender“.

Editorky sborníku tentokrát neomezily své autory předem danými předměty výzkumu ani konkrétními přístupy, poskytly jim volný výběr témat i svobodu vyjádření, aby pak z velice různorodých textů mohly poskládat barvitý přehled všeho, co v dnešní době může zahrnovat označení „gender studies“. Oproti jiným přehledovým publikacím z oblasti genderových studií, jako jsou třeba antologie L. Oates-Indruchové, nebo oproti jiným sborníkům, jakým je např. V bludném kruhu, který se věnuje mateřství a vychovatelství, tu čtenář nalezne značně širokou a pestrou nabídku, jaksi – od všeho trochu; proto první, co při pohledu do obsahu hledá, je nějaká společná linka. Tu však mezi tématy ani výzkumnými metodami nenajde. Pojítkem mezi texty, kromě oné bezbřehé oblasti gender studies, je totiž určitý styl psaní, který nepostrádá vtip, atraktivitu a kterému nechybí jiskra. Editorky chtěly získat „soubor textů, které by vykazovaly lehkost, esprit či půvab, prostě radost, vtělenou do zvonivého přídomku gaia scienza…“

Sborník názorně ukazuje, co se stane, když se přísné vědeckosti popustí uzda a badatelé začnou psát s chutí a upřímným zápalem. Ten nemusí znamenat prohřešky proti přesnosti nebo systematičnosti. Zaujetí neznamená pokles k bulvárnosti, jen prostý fakt radosti ze psaní a z věci, které se autor věnuje. Znamená přenesení entuziasmu na papír.

Když editorky v Úvodníku popisují vznik tohoto čísla sborníku, užívají metaforu natáčení hranolu, v jehož jádru se nalézá kategorie rodu; světlo jejich nadšení pak dopadá na mnoho rozdílných objektů zkoumání a proniká do dílen nejrůznějších vědeckých disciplín: největší prostor ve sborníku tradičně patří literatuře a jiným uměnovědným oblastem; z nich působí velmi přívětivým dojmem zejména rozhovor s významnou figurou teorie filmového prožitku, s Laurou Mulveyovou; tematická škála pak pokračuje přes filozofii a religionistiku (např. v článku věnovaném Anně Pammrové, o kterém bude řeč níže) přes komentované ukázky deníkových záznamů dcery Fr. L. Riegra Marie Červinkové-Riegrové, filozofky a matematičky Albíny Dratvové a výrazné postavy americké kritiky Susan Sontagové (v článku Tři ženy, tři deníky) až k představení možností a výhod genderové analýzy v archeologii (Gender v archeologické interpretaci od Kamily Remišové Věšínové).

Archeologie stojí na počátku druhé, dějinné linie sborníku, vedené od neolitu až po současnost – reflexe současné tvorby zastupuje skica Kateřiny Kunové o spisovatelce Svatavě Antošové; asi největší pozornost je v tomto čísle zaměřena na období přelomu 19. a 20. století. Na bohaté ose metod a přístupů leží kromě analýz a komparací osobností či jednotlivých děl také nejrůznější teoretické skici. Jedna z nejzajímavějších, které se editorky rozhodly do sborníku zařadit, je studie Tomáše Jirsy o vztahu psaní a jazyka, která se genderu vlastně nevěnuje; protože však tematizuje znejistění dualismu a splývání protikladů, znamená přijetí tohoto textu inspirativní návrh zcela nové cesty myšlení o genderu. Šíře témat a metod sborníku proto slouží nejen představení širokého pole současného bádání v oblastech genderových studií, ale i naznačení dalších cest a tvůrčích nápadů.

Jako jeden z možných směrů se díky vzájemné inspiraci různých oborů jeví prolnutí genderových studií s filozofií a religionistikou. Za jeden ze zásadních příspěvků sborníku proto považuji text Zuzany Ticháčkové o filozofii Anny Pammrové. Anna Pammrová (1860–1945) je sama o sobě výjimečná osobnost, která, jak píše Ticháčková, hovořila o stejných tématech jako Virginia Woolfová, jen o 30–40 let dříve. Potřeba samoty jako jediného možného způsobu tvůrčí existence je oběma osobnostem společná. Podstatný rozdíl mezi oběma autorkami je samozřejmě v tom, že Woolfová sice toužila po „vlastním pokoji“, ale uprostřed Londýna, kdežto Pammrová chápala samotu jako totální odloučení od lidí; odstěhovala se na samotu uprostřed Vysočiny a takřka veškerý společenský styk omezila na korespondenci. Jádro článku Zuzany Ticháčkové však tkví v pohledu Pammrové na Boha a na křesťanství. Pammrová sice stejně jako její současník Friedrich Nietzsche chápala křesťanského Boha jako překážku v cestě k novému společenskému řádu, ale zatímco Nietzscheho řešení je poměrně radikální, Pammrová Boha jako takového nezavrhuje, pouze si ho představuje jinak než křesťané. Bůh znamená pro Pammrovou obecný princip racionality vůle a svobody rozhodování, tedy jakési racionální univerzum. Stejnou racionalitu vidí Pammrová i na rovině lidské vůle a hříchem je právě provinění proti racionalitě, konkrétně pudovost a pohlavnost: se vzrůstající měrou pohlavnosti ve světě se podle Pammrové snižuje schopnost člověka racionálně myslet. Myšlenky Pammrové jsou extrémní v tom, že zavrhuje příkaz „množte se“; je totiž založený na pohlavnosti, a tím hříšný. Příběh o netělesném zplození Ježíše je pak pro Pammrovou důkazem možnosti netělesného pokračování lidského rodu. V tomto bodě se článek o religionistice Anny Pammrové dotýká výše zmiňovaného znejistění dualismu jako základního aspektu genderové problematiky.

Naopak dojmem slepé uličky může na první pohled působit studie Jana Huška o ženách v díle Jaroslava Foglara. Samotné téma je, pravda, trochu otřepané. Stavět Foglara a jeho knihy do světla gender studies, to může a priori odrazovat od čtení v obavách před dalším zkoumáním Foglarovy sexuální orientace a hledáním důkazů v jeho textech pro tu či onu variantu. Huškův článek však tyto ambice nemá a rozhodně stojí za pozornost hned z několika důvodů. Autor nejprve vysvětluje ten všeobecný zájem o postavy žen ve Foglarových knihách: značná nepřítomnost žen totiž vzbuzuje touhu domýšlet, a pomyslně tak vyplňovat prázdno, pátrat po důvodech absence nebo z určitého úhlu tuto absenci interpretovat. Hušek dává příklad žen ve Stínadlech: „To, že Vontové nemají ve Stínadlech rovnocenné genderové protějšky – vyskytují se zde pouze mladší dívky a potom dospělé ženy, nejčastěji vlekoucí nákupní tašky – budí dojem, že stínadelské ženy určité biologické etapy prostě přeskočí a z nevinných předpubertálních dívek se stávají rovnou ženy ve středním věku.“ Huškova typologie ženských postav s trochou přiznaného (a vcelku neškodného) interpretačního násilí tvoří jeden z nejpůsobivějších textů celého sborníku. Je doslova radostným zjištěním, jak poutavě, v některých pasážích dokonce napínavě, a přitom bez nemístného zjednodušování či generalizace se dá napsat literární pojednání.

K pestrosti „Radostného genderu“ přispívají dvě anglicky psané studie Barbary Straumannové a Eleny Sokolové a anglický překlad úvodní části povídky Michala Mareše Andělíčkářka z roku 1922 s předmluvou překladatele Davida Shorta.

15. číslo sborníku Slovo a smysl je pestrou ukázkou soudobého stavu genderových studií i návrhem směrů, kterým by se badatelé mohli ubírat; z jednotlivých textů dýchá čistá radost z psaní a upřímné zaujetí pro věc, které působí na čtenáře zdravě nakažlivými účinky.

Obsah 15. čísla sborníku Slovo a smysl s tématem „Radostný gender“ najdete zde.