Společnost pro finskou literaturu (Suomalaisen Kirjallisuuden Seura) spravuje velmi rozsáhlý archiv lidové slovesnosti. Kromě písní, poezie, tanců či hádanek v něm najdeme i pohádky, s jejichž sběrem se pod vlivem díla bratří Grimmů ve Finsku intenzivně začalo už v polovině 19. století. Systematicky se pohádkovým archivem v posledních 40 letech zabývala finská badatelka Pirkko-Liisa Rausmaa a výsledkem jejího úsilí je obsáhlý šestisvazkový soubor Finské národní pohádky I–VI (Suomalaiset kansansadut I–VI 1972, resp. 1988–2000), který nemá co do rozsahu ve světě obdoby. Je rozdělený tematicky na pohádky kouzelné, legendy, o čertech, o hlupácích (ti do značné míry připomínají naše kocourkovské), zvířecí a anekdotické. Soubor byl původně zamýšlen zejména pro vědecké účely, takže je doplněn množstvím poznámek, vysvětlivek a komentářů. U každé pohádky je uveden její původ, rozšíření, mezinárodní ohlas či historie. Každý svazek také doplňují seznamy míst sběru, sběratelů i vypravěčů.

Překladatel a nakladatel v jedné osobě, Marek E. Světlík, se rozhodl využít tohoto rozsáhlého souboru a představit finské pohádky i českému čtenáři, a tak na konci loňského roku vyšly Finské pohádky I. Jak z tiráže vyplývá, čerpal z prvního dílu výše zmíněného souboru, který obsahuje pohádky kouzelné. Tedy takové, které laické představě o pohádkách odpovídají patrně nejvíce: v příběhu se narušují hranice reality, svět fantastický se tu prolíná se světem reálným, využívají se různé kouzelné pomůcky, hrdina překoná veškeré nástrahy, vykoná všechny zkoušky a na konci na něj čeká zasloužená odměna – prostě odstrkovaná Popelka získá svého prince a chudý pasáček urozenou nevěstu. Překladatel vybral přes 60 pohádek, jejichž témata jsou jak skutečně finská či aspoň baltskofinská (Cesta za živoucím kantele, Ilmarinenův pramen), tak migrující, tj. známá z mnoha jiných jazyků (pohádka Zlí rodiče je tak variantou i nám dobře známé Perníkové chaloupky).

Současná představa o tom, že pohádka je žánr pro děti, již zastává i překladatel, je ovšem zavádějící. Ve Finsku (a nejen tam) byly pohádky žánrem výhradně pro dospělé, který začal ztrácet na popularitě až s nástupem rozhlasu a televize. Je zajímavé, že vypravěči i posluchači byli většinou muži, kteří se pohádkami častovali při odpočinku po práci v lese či na poli a podle toho vypadal i jazyk pohádek. Pohádky byly plné násilných a erotických scén i vulgárních výrazů, to vše překladatel samozřejmě potlačil zcela nebo aspoň uhladil. Knize by jistě prospěla i redakce, při níž by se například sjednotil přístup k vlastním jménům (někdy ponechána jména finská, jindy přeloženo – Matti vs. Janek). Je také škoda, že M. Světlík nevyužil plně potenciál této knihy a nepřipojil ke svazku úvod či ediční poznámku, z níž by vyplývalo, o jaké pohádky se jedná, jaká byla geneze jednotlivých motivů, jaká byla kritéria jeho výběru apod. Toho lze litovat jednak proto, že informace o původu každé pohádky jsou v originále k dispozici a sám překladatel se fenoménem finské pohádky zabýval dříve i teoreticky. I tak se ale jedná o pozoruhodný nakladatelský počin, který je jako takový třeba ocenit. Doufejme, že se dočkáme i dalšího dílu, jak naznačuje římská jednička v názvu knihy.