Nositelé nejsledovanější švédské literární ceny Augustpriset pro rok 2011 jsou od včerejšího večera známi: bronzové sošky a šeky na 100 000 švédských korun získali Tomas Bannerhed za román Korparna (Krkavci) v kategorii beletrie, Jessica Schiefauer za román Pojkarna (Kluci) v kategorii knih pro děti a mládež a Elisabeth Åsbrink za knihu Och i Wienerwald står träden kvar (A stromy ve Vídeňském lese stále stojí) v kategorii non fiction.

Ocenění románu Korparna pětačtyřicetiletého Bannerheda nepřišlo neočekávaně, ačkoli se jedná o autorův debut. Literární kritici jej na jaře, kdy vyšel, přijali s nadšením a svorně upozorňovali na mimořádnou zralost díla, přičemž nejvíce oceňovali autorův živý jazyk a styl, který udržuje čtenáře v neustálém napětí.

Vypravěčem je dvanáctiletý Klas Georgsson, vyrůstající v 70. letech ve švédském kraji Smålandu na chudém statku. Dvorec patřil jeho předkům po celé generace a Klasův otec si navzdory neutěšeným vyhlídkám a nutnosti každodenního boje o alespoň nějaký výnos z neúrodné půdy přeje, aby chlapec navázal na rodinnou tradici a statek převzal. Klas, mimochodem vynikající student stejně jako kdysi jeho otec, tento tlak a anachronické otcovy představy nese těžce a touží uniknout z tísnivé reality. V rodině vzrůstá napětí a otec se chová stále podivněji, až nakonec skončí na psychiatrii. Krátkodobé uvolnění však skončí s jeho návratem a tragické události nakonec vyvrcholí jeho smrtí.
Klas mezitím poznává svět, prožívá první lásku a kromě toho se nechává uchvacovat světem ptáků: studuje je, pozoruje a snaží se porozumět jejich životu – snad u nich nachází svobodu, kterou on sám postrádá. Zároveň bojuje s pocity viny, že nechce dostát své „povinnosti“, a také se svými vlastními obavami a nejistotou – co když zdědil psychickou nevyrovnanost svých předků? Vývojový román popisuje střet dítěte se světem dospělých, k jeho silným stránkám patří pronikavý psychologický vhled, působivost a věrohodnost vyprávění, osvěžující lyrické tóny i humor, místy rozjasňující bezútěšnou atmosféru. Recenzenti nevyhnutelně zmiňují významné starší švédské autory, jako byli Ivar Lo-Johansson, Harry Martinson a zejména Smålanďan Vilhelm Moberg, kteří ve svých realistických dílech často líčili právě přetěžké životní podmínky sedláků a na jejichž tradici Bannerhed svým způsobem navázal.

Román Pojkarna spisovatelky Jessiky Schiefauer je dílo orientované na mládež a soudě podle recenzí nemálo oslovuje i dospělé čtenáře. Věnuje se tématu identity, sexuality a sociálních rolí. Tři čtrnáctileté kamarádky – a zde si můžeme domyslet všechny obtíže a zmatky, které s sebou toto životní období nese – přijdou na to, že se díky zázračnému nektaru z tajuplné rostliny mohou proměňovat v chlapce. Leccos se tím změní, a rozhodně se to netýká jen jejich těl. Autorka tak díky postavám, které teprve objevují samy sebe a jsou otevřené všemu neznámému, zpracovává otázky genderových stereotypů a předsudků, které stojí za zamyšlení v jakémkoli věku.

Poslední z oceněných titulů, Och i Wienerwald står träden kvar, se vrací do historie. Jeho východiskem se stala krabice s balíkem starých dopisů z let 1939–44. Adresátem byl třináctiletý Otto, jehož se židovským rodičům podařilo na začátku války vyslat z Vídně do Švédska, a tím mu zachránit život. Láskyplné dopisy rodičů, jimž švédské úřady imigraci neumožnily, samy o sobě netvoří jedinou rovinu knihy, důležité jsou i Ottovy osudy ve Švédsku. Protože jej neadoptuje žádná rodina, pracuje jako pomocník na smålandských statcích. Ironií osudu se nakonec dostane na statek nacistického sympatizanta Feodora Kamprada a oproti všem předpokladům se spřátelí s jeho synem Ingvarem (komu se jméno zná povědomé, nemýlí se: je to TEN Ingvar Kamprad, zakladatel řetězce IKEA). Autorka Elisabeth Åsbrink tak ve své knize, pro niž pořídila mimo jiné i rozhovor se samotným Kampradem, tematizuje především antisemitismus a fašistické smýšlení nezanedbatelné části švédských obyvatel, které se před i v průběhu druhé světové války promítly i do švédské politiky.