André Siac není nikdo jiný než Ukrajinec, který se po krkolomných dobrodružstvích, během nichž, jak se zdá, již několikrát zemřel, ocitá ve francouzské cizinecké legii. Má zkušenosti z Kavkazu, kam se vydal hledat svoji bývalou lásku, která ho opustila, využívá bohaté praxe z bojových umění, kterým se věnoval, zjišťuje, že má schopnosti žabáka, pro nějž je voda tím nejpřirozenějším prostředím… Po svém oficiálním prohlášení za mrtvého působí v cizinecké legii, dokud není nutné, aby se opět vydal do Čečenska. Tentokrát s pasem příslušníka OSN a jasným cílem: přivézt do Francie dceru zavražděného čečenského generála, které nesmí být zkřiven ani vlas na hlavě, a zároveň při tom nesmí nikdo přijít o život. Siac se vydává na cestu a má někdy až dojem, že je na dovolené. Až k poslednímu bodu před samotným setkáním s Dudajevovou dcerou jde vše jak po másle, přestože hrdinu provázejí neklamné známky toho, že ruské tajné služby nespí. Také se nevyhne občasné nutné sebeobraně, ale o život zatím nikoho nepřipravil. Po příjezdu na místo, kde se skrývá Cheda, však růžové brýle spadnou – dívku evidentně unesli, její ochranka je mrtvá a Siac sleduje horkou stopu do Moskvy. Věřit nelze nikomu, ani Kavkazanům, ani Francouzům na Kavkaze, tím méně Rusům. Hrdina má však pro strach uděláno a s chladnou hlavou se vydává na okraj Moskvy, kde se mezi březovými hájky skrývá bývalá podniková vila. Tam je dle všech indicií Cheda držena. Akce se zdaří – jako ostatně vše, do čeho se chladnokrevný a protřelý Siac pouští. Jde ještě o to, dostat Chedu do letadla a v pořádku ji dopravit do Francie. I v této fázi se zdá být vše téměř ideální, přestože je hrdina nucen zlikvidovat na letišti podezřelou existenci. Slib, že nikdo o život nepřijde, již dávno porušil. Co však následuje po příletu do Francie, musí absolutně demoralizovat nejen samotného hrdinu, který úspěšně vykonal nelehký úkol, ale i čtenáře, který se ke konci knihy již nemůže dočkat, jak celý detektivní příběh skončí. Závěr je ovšem tak nečekaný a vyznění celé knihy natolik překvapivé, že se chce zakřičet spolu s hrdinou: „A k čemu to teda celé bylo?“ Nejde jen o příběh, ale i o celý detektivní román. K čemu vlastně je?

Kniha je psaná lehce, čte se snadno, příběh ubíhá akorát tak rychle, aby čtenář stíhal vnímat a pamatovat si veškeré souvislosti (v reálném životě je ovšem těch souvislostí mnohem více a ne všechny je možné brát v pravý čas v potaz), nicméně konec knihy zpochybňuje vše. Víru hrdiny i čtenáře v celou akci, v její smysluplnost a uvěřitelnost někdy až příliš jednoduchých závěrů a událostí, včetně zúčastněných osob. Ty jako by všechny tvořily pouze jakousi stafáž, jakési „kulisáky“, kteří zde jsou jen proto, aby napomáhali hlavnímu hrdinovi nebo mu naopak házeli klacky pod nohy. Postava se objeví, sehraje svoji „roli“ a zase nenápadně zmizí, není-li fyzicky zlikvidována samotným téměř supermanem. Již v průběhu děje nabýváme dojmu, že se jedná o nějakou pěkně naplánovanou „hru“ s thrillerovou zápletkou, v níž jediný, kdo je v podstatě dokonalý, hrdina s velkým H a také velký macho, je Siac, který ovšem jako by měl klapky na očích a celou „hru“ hraje smrtelně vážně…

Pokud si chce někdo přečíst dobře napsanou, ale nijak hlubokou thrillerovou detektivku odehrávající se na Kavkaze a v Moskvě a je mu celkem jedno, jak celý příběh skončí, pak jde o ideální dílko, jež ovšem nemůže aspirovat na vážné označení „román", které je v knize uvedeno. V této souvislosti je třeba uvést, že v současné ukrajinské literatuře mají s detektivkami či jinými „lehčími“ žánry trochu problém vážení a etablovaní autoři, kteří kladou na roveň všechny své knihy. Přitom nejde o to, že by detektivky neměly svoji hodnotu, jen by stálo za to na ně hledět s trochu větším odstupem než například na Škljarův nejvýznamnější román Zalyšenes – Čornyj voron, historický příběh z období Ukrajinské národní republiky 20. let 19. století.