Od posledního románu Jiřího Kulhánka uplynulo pět let. Za tu dobu by většina autorů, zejména po nepříliš vydařené knize, upadla v zapomnění. U Kulhánka je tomu spíše naopak. Jediný kultovní český autor české fantastiky (jeho knihy se prodávají na burzách až za padesátinásobek původní ceny) je naopak čím dál známější díky neustálým dotiskům a ilegálním verzím předchozích románů.

Kulhánkovy romány jsou mnohonásobnou radostí nejen pro čtenáře, ale i pro literární teoretiky zabývající se pokleslou literaturou. Je v nich tolik brakových klišé, že nezbývá, než nad vydařenou koláží tleskat. Tentokrát si autor vzal dlouhou dobu na korekturu vlastního textu a na Vyhlídce na věčnost je to znát. Působí sevřeně, neobsahuje prakticky žádná hluchá místa a je doslova napěchována tím, co bychom pro nedostatek termínů mohli nazvat jako „absolut Kulhánek“.

Autor skutečně vytvořil svůj jedinečný styl, který se marně snaží napodobovat nejeden začínající autor. Kulhánek se striktně drží ich-formy, ale nebojí se opustit lineární vyprávění, což příběhu i jeho ztvárnění dost pomáhá. Nemůžeme sice očekávat velkou, složitou konstrukci, ale ta by se stejně do zvoleného žánru nehodila. Pokud bychom chtěli jeho knihy literárně zařadit, nejblíže by kupodivu byly šestákové romány z předminulého století. Mix dobrodružství, násilí a bezprecedentní červené knihovny dělá z Kulhánka jejich současného největšího pokračovatele.

Kulhánek v současnosti definuje brakový román a díky nadsázce jej povyšuje na „postmoderní umění“ s opravdu výraznými uvozovkami. Všechny jeho knihy se hemží odkazy na současnou popkulturu (zapomenutí Kelly Family se dočkali dalšího pomníčku, autor je skutečně nemá rád, a navíc jsou příjemným intertextovým pomrkáváním na čtenáře předchozích knih) i reálné události (Bin Ládin umírá v románu kulkou lovců), ale Vyhlídka na věčnost v tomto aspektu výrazně vyniká. Odkazy na nejslavnější žánrové filmy a seriály posledních let jsou v textu k nalezení tak hojně, až jich je chvílemi příliš. A není to jediný případ, kdy Kulhánek využil svou knihu ke sdělení vlastního vkusu a názoru na reálný svět. Hned dvakrát neopomene zmínit „úžasný“ kožený kabát jednoho z hrdinů, na samou hranu snesitelnosti zachází v edukativní dvoustránce o svém názoru na transkripci japonských jmen do češtiny (což bude s vysokou pravděpodobností odpověď některému z kritiků jeho předposledního díla s názvem Noční klub).

Co se týče děje, dosáhl Kulhánek pomyslného vrcholu ve vršení situací, které neustále zhoršují pozici hlavního hrdiny. Autorova masochistická radost z totální destrukce fyzické stránky hlavních postav se projevuje dlouhodobě, ale až zde konečně přišel na způsob, jak regenerovat hrdinu v rekordně krátkém čase. Z toho důvodu jej také v minimálních intervalech nechává prakticky umírat a znovu povstávat, aby s sebou vzal do hrobu další smečku padouchů. Dopouštět se zde popisu syžetu by byl pro skalní kulhánkology zločin hodný trestu smrti, proto jej přibližme jen velmi zběžně. Země trpí invazí oživlých mrtvol a nacistů. Za všechno může hlavní hrdina Jan, který zřejmě nebude jenom námezdním zabijákem, jak se na první pohled zdá. Aby se celá situace vysvětlila a urovnala, bude se muset vydat přímo do horoucích pekel. I zde lze najít mnoho literárních aluzí, které autor zpracovává až svatokrádežným způsobem.

Co se týče vnitřní charakteristiky hlavní postavy, Vyhlídka na věčnost nepřináší oproti předchozím knihám žádnou změnu. Kulhánkovi hrdinové jsou již klasicky dobráci od kosti s vychýlenou morálkou. Jejich hlavním krédem je odplata a trest, který podle nich i autora musí na viníka dopadnout tvrdě a nelítostně. Každý má několik vnějších i vnitřních pojistek, aby nepřešel „na druhou stranu“, Jan není výjimkou.

Volba jména hlavního hrdiny už ale významný vývoj naznačuje. Zatímco v předchozích knihách bylo úplně jedno, jak se bude hlavní hrdina jmenovat, zde v jeho jméně nalézáme hned několik podstatných a vědomých odkazů, jejichž prostřednictvím Kulhánek už od samého začátku Vyhlídky na věčnost dává čtenáři do rukou návod ke čtení. Jan je předně český Honza. Není třeba zdůrazňovat adjektivum hloupý, protože to by muselo být uvedeno v uvozovkách. Hlavní hrdina je Čech a jako Čech jedná (což mu přináší posměšky většiny dalších jednajících postav). Měkké, ale odvážné srdce je také pohádková charakteristika, která zde výtečně pasuje.

Další odkazy jsou biblické. Novozákonní Jan se svým popisem apokalypsy se promítá do českého hrdiny, který k apokalypse po celou dobu trvání knihy nezadržitelně míří (ani to není u Kulhánka nový prvek). Pokud bychom chtěli hyperinterpretovat, s Janem Křtitelem by měl společné noření lidí do tekutin. V Kulhánkově případě ale nejde o vodu. Podstatná část literárních citací odkazuje k Dantově Peklu, řeckým mýtům a jiné klasice, což je pro změnu u Kulhánka osvěžující novinka vyvažující i Kelly Family. Ostatní propriety příběhu jsou ale zcela tradiční a patří k jeho knihám přímo neodmyslitelně. Řeč je pochopitelně o upírech, zombiích a podobných kreaturách. Snad neprozradíme příliš zmínkou, že novinkou jsou pekelní démoni, kteří dost zamíchají poměrem sil na planetě.

Ve Vyhlídce na věčnost se také setkáváme (potřetí v krátké době u významného českého spisovatele fantastiky) s odkazy na nacistickou minulost Evropy. Po Novotného Valhale a Poláčkově Spěšném vlaku se i Kulhánek rozhodl vyřídit si alespoň literární účty s Adolfem Hitlerem. Novotný se úkolu zhostil na akademičtější úrovni, Poláček představil komorní drama a Kulhánek přišel s veselými gejzíry krve a mozku. Takovými, jaké dokáže vymalovat jen on sám.

Co říci závěrem? Že příběh je vystavěn jednoduše, ale ne zcela předvídatelně. Navíc Kulhánka jeho čtenáři milují a ochotně přistupují na jeho hru, ve které přílivy mozkomíšního moku prolíná kýčovitou romantikou plnou čisté lásky, díky níž obstojně boduje i u ženského publika (stejně jako dětskými hrdiny – tentokrát si vybral devítiletou holčičku a dlužno podotknout, že je napsána velmi autenticky). Děj se valí vpřed, aby ve třetí čtvrtině na chvíli zpomalil před klasickým kulhánkovským finišem osekaným na samou dřeň. Vyvrcholení skutečně připomíná hymnický text některé z legend, větší úspornost (která příjemně kontrastuje s předchozími detailními popisy) už zvolit nejde. Autorem zvolený literární prostředek je zcela adekvátní, protože čtenáři se už už těší na happy end a v každém jiném případě by se text proměnil v nudu, nudu, krev, krev.

Fanoušci Jiřího Kulhánka mohou jásat, jejich guru se vrátil na scénu v plné síle a jeho nový opus je v kontextu jeho tvorby přímo esenciální. Poučil se z nedostatků předchozích knih (schematičnost Stroncia, rozvláčnost Nočního klubu) a předložil čtenářům pět set třicet pět stran zábavy, na kterou čekali. O velikosti čtenářského očekávání svědčí i to, že celý náklad, zhruba desetinásobně vyšší než u ostatních žánrových titulů, byl po prvním týdnu v prodeji prakticky rozebrán.