Když se Teuton pustí do spekulativní fikce, zpravidla z toho vznikne životu nebezpečný svazek, který by mohl při ochablém svalstvu i zabíjet. Viz třeba Andreas Eschbach v Ropném kolapsu či jeho generační druh a patrně největší konkurent na německém trhu Frank Schätzing ve Vzpouře oceánů. V novějším Limitu se mu však podařilo překročit počtem stránek magickou tisícovku.

Je to autorská neukázněnost, tedy nešvar, nebo plýtvavá štědrost, tedy dobrodiní? Ve zlaté éře sci-fi a ještě i dlouho po ní by ho nakladatelé nejspíš hnali, kdyby jim přivlekl rukopis v nákupní tašce. Asi oprávněně by poukázali na kolegy, kteří odevzdávají disciplinované normorukopisy, a čtenář si u nich pošmákne neméně než na tomto pětinásobku. Staří rutinéři minulosti by skutečně nejspíš dokázali z toho monstrsvazku nadělat čtyři pět drobnějších románů, stačilo by jen trochu popřemýšlet nad zápletkami jednotlivých linií románu, rozplést je a každý nechat vyznít ve vlastní pointě. Pro šikovného řemeslníka nic neproveditelného a měl by bibliografii bohatší rázem o pár titulů. Tedy plýtvavá štědrost, sebeobětování pro čtenáře? Ani jedno, ani druhé, jen snad od každého trochu. Psát románové špalky je pro spisovatele jednodušší než filigránská práce povídkáře a navíc opravdový čtenář má rád macaté, plnokrevné, propletené, mnohovrstevné romány, ve kterých se dá při troše nepozornosti zabloudit.

To je Limit.

Přitom kupodivu mu jeho zbytnělost neubírá na čtivosti, ba ani na napětí ne. Profesionální editor, kdyby ho na knihu pustili, by jistě měl co škrtat a text by tím neutrpěl, ale na druhou stranu pro to není pádný důvod. Román není rozvleklý a není ani didaktický, i když tomuto nebezpečí uniká jen těsně. Je totiž z té kategorie beletristických knih, jejichž autoři se chtějí pochlubit, ba machrovat, co všechno nastudovali, čemu všemu rozumějí, co všechno znají... Zejména v druhé půlce knihy informace v pozadí houstnou až nebezpečně pro spád děje. Ale míru únosnosti to nepřesáhne a do tohoto nového typu románu, románu se spekulativním poučením, to patří.

Zbytek je především velmi dobře zvládané řemeslo. Několik dějových linií se jen chvíli odvíjí nezávisle a pak do sebe začnou zapadat a vzájemně se prolínat jako na výšivce. Švy jsou minimální, plátno je obrovské. Na tak obří ploše si bez ztráty čtenářovy pozornosti nelze patrně vystačit jen s jedním žánrem, a tak se zde s umírněnou science fiction (s ohledem na zasazení do dosažitelné budoucnosti roku 2025 spíše futuristickým románem) prolínají různé typy thrilleru – čistý kriminální, politický, jsou zde četné prvky thrilleru finančního, konspirativního, to všechno prosolené čtivě podávanými encyklopedickými znalostmi. To je důmyslný fígl nastražený na čtenáře, protože ten nemá šanci se nudit, i když pár (desítek) stran se zrovna nese v duchu žánru, který nemusí. Velmi brzy děj skočí jinam, do přijatelnějších kulis.

Z těžařských oblastí na Měsíci, odkud je Země zásobovaná novou spásnou energetickou surovinou, héliem 3, se stěhuje do Číny, která se od našich časů politicky příliš nezměnila a stále rodí disidenty. Po jedné velmi zdatné počítačové odbornici se tam slehla zem, protože nejspíš strčila nos, kam neměla, a jedna z hlavních postav knihy (jsou jich desítky), detektiv Owen Jericho, se tam vydává po ní pátrat. A z Číny jsme opět na Měsíci, tentokrát v luxusním hotelovém komplexu, který tam staví americký koncern, v závodu o ovládnutí surovinového bohatství úspěšnější než rivalská Čína. A zatímco se tam slétají V. I. P., neznámí teroristé hrozí zkázou celého objektu. Což by byla velká škoda už proto, že Schätzing věnoval jeho popisu mnoho stran, včetně detailních technických parametrů, líčení úskalí i předností jeho stavby (pokud jste si to dosud nedokázali představit, zvíte, že měsíční beton z regolitu, odlévaný do stavebních dílců na americké základně na pólu, je desetkrát odolnější než beton obyčejný). Pokud jste si to nikdy představovat nechtěli, mějte trochu strpení: Schätzing vás záhy dopraví na mateřskou planetu, zavede vás do centrály onoho koncernu a zasvětí vás do jeho intrik právě jen tak mělce, abyste byli napjatí přes dalších padesát sto stránek, než vám poví zase o něco víc. V mezičase se dozvíte něco o politické situaci Země za patnáct let, neboť Jericho s Číňankou na úprku vymetou mnoho koutů světa, včetně nestabilní Afriky. Někdo po nich jde. Zlí, narudlí Číňané? Vypadá to na někoho jiného. Ale to zase až za padesát stránek s příjemně nekorektním rozuzlením v samotném závěru.

Tu knihu kupodivu nelze odložit, třebaže si o to svou hmotností říká. Vtáhne čtenáře a nedovolí mu myslet na nic jiného. Unikne-li přece jen myšlenkami z jejích pout, pak nejspíš k obdivu nad autorovou kompoziční bravurou, s jakou celé to složité soustrojí zvládá, jak je má promyšlené, jak v pravý čas přihodí efekt, v jiný natlakuje napětí, aby potom na okamžik zvolnil, to celé v nadměrné dimenzi a proporcích. Je to taková knižní Mahlerova Osmá, symfonie tisíců.