Verena Roßbacher (1979) patří k velkým nadějím mladé německojazyčné literatury. Narodila se v Rakousku, vyrůstala ve Švýcarsku a dnes žije v Berlíně. Vystudovala lipský literární institut, který zakončila diplomovou prací v podobě románu Verlangen nach Drachen, v němž sleduje šestici mužů v životní situaci, kdy jsou nuceni se utkat se svou saní. Z téhož románu četla i na pražském veletrhu Svět knihy 2011 a při této příležitosti vznikl i následující rozhovor.
 

iLiteratura: Svůj první román Verlangen nach Drachen jste napsala jako diplomovou práci na Německém literárním institutu. Proč jste se rozhodla studovat právě v Lipsku?
Verena Roßbacher: Institut měl velmi dobré jméno a tehdy byl také jediný, kde se dalo studovat umělecké psaní s vysokoškolským diplomem. Dnes už je tu dva roky také jeden ve Vídni a pět let v Bielu ve Švýcarsku, kde vyučuji. Tenkrát ale existovalo jenom to Lipsko, za dob NDR to byl Institut Johannese Bechera, na kterém studovalo mnoho východoněmeckých autorů, jako Sarah Kirsch a jiní, a v devadesátých letech byl tedy tento institut opět otevřen. Dodnes je velmi oblíbený, každý rok se sem hlásí šest set uchazečů, z nichž přijmou deset nebo patnáct. V poslední době má mnoho úspěšných absolventů, čímž si získává jméno stále lepší.

iLiteratura: Jak studium probíhá?
Verena Roßbacher: Na začátku si vyberete dva nebo tři hlavní předměty, nebo jeden hlavní a dva doprovodné. Já jsem studovala drama a prózu. Šest let jsem byla zapsaná a během té doby jsem napsala svůj román.

iLiteratura: Musejí studenti skládat i teoretické zkoušky?
Verena Roßbacher: Literární teorie je velmi málo. Zpravidla jde o workshopy k určitému tématu, ke kterému studenti vypracují texty a ty odevzdají. Texty se pak čtou a diskutuje se o nich.

iLiteratura: Není omezující psát na určité téma?
Verena Roßbacher: Dělala jsem to nejnutnější, po pravdě jsem příležitostí ke psaní moc nevyužívala, protože jsem chtěla pracovat na svých vlastních věcech. Studium vlastně ani tolik neodpovídalo mým představám, protože mám ráda dlouhou formu, a na seminářích se upřednostňuje krátká. Já mám ráda tlusté knihy a dlouhé romány. V Bielu je to teď trochu jiné, neklade se takový důraz na workshopy, ale na podporu jednotlivců. Já se starám o šest studentek, se kterými se setkávám každé dva týdny a bavíme se o jejich projektech.

iLiteratura: Jak se pracuje s mladými talenty?
Verena Roßbacher: Je zajímavé je pozorovat. Díky tomu jsem velmi blízko procesům psaní, jež nejsou moje vlastní. Stále zjišťuji, že vývoj, i při psaní, není lineární, ale probíhá nárazově. Je to opravdu napínavé. Myslím, že rozhovory, které vedeme se studentkami, působí, ale nepřímo. Sama jsem si toho od kolegů vyslechla ohledně vlastních textů, mnohé se jim vůbec nelíbily, ale mě se to vlastně ani tolik nedotýkalo. Přesto myslím, že mnohé z toho musí být vyřčeno, jednou to začne působit, a to je smysluplné.

iLiteratura: Jak vznikl váš román Verlangen nach Drachen? Měla jste jasnou představu už od začátku?
Verena Roßbacher: Vůbec žádnou představu nemám. Nemám ani představu, co bych chtěla psát. Píšu, protože mě to baví, a pak zjišťuji, kam příběh vede nebo co se tam stalo a jaký příběh by mohl vzniknout, a to může trvat velmi dlouho. U Verlangen nach Drachen jsem ve skutečnosti měla nejdříve závěrečnou scénu, ve které se všechny postavy setkají na zahradní slavnosti, a až pak jsem k nim dopsala jejich příběhy.

iLiteratura: Takže jste psala vlastně pozpátku?
Verena Roßbacher: Přesně, vůbec ne chronologicky. Až úplně nakonec jsem napsala první kapitolu. Často je ten strach, že to nezvládnete nebo že to nebude dávat smysl, příliš velký, ale když to vydržíte, tak se to vyplatí. Když se v tomto období uklidním, vím, že se nakonec příběh propojí. Pak můžete vystavět dramaturgii a vrcholy, ale předtím můžete psát jen útržky, čímž vzniká mnohovrstevnatost a příběhy se mohou odvíjet paralelně. Protože jsem už věděla, jaký je závěr, mohla jsem první kapitolu koncipovat zcela jinak, než bych to udělala, kdybych ji psala jako první.

iLiteratura: To musí být napínavé, vytvářet svět postavám, které už znáte.
Verena Roßbacher: Jistě. Píšete pak kolem postav. Na začátku byly úplně jiné. Mám nesčetně návrhů postav a celého příběhu. Například Grün, otec Kláry, byl původně zcela jiný. Bylo to neustále přepisování.

iLiteratura: Někteří kritici označovali vaše postavy jako oplzlé nebo podivné exoty. Cítila jste to stejně?
Verena Roßbacher: Já je nepovažuji za exoty. Možná dělají divné věci, ale pro mě to jsou metafory. Zabývají se věcmi nebo na ně reagují způsobem, který chápu jako symbolický. Pro mě jsou výrazem emocí nebo myšlenek, kterým můžeme nově porozumět. Je nutné ovšem také abstrahovat, díky jejich exaltovanosti získáváme i zcizený pohled, a tím můžeme získat nový přístup ke známým věcem. Nedělám to ale záměrně, je to můj styl humoru, ve kterém se cítím dobře.

iLiteratura: Román Verlangen nach Drachen sklidil velmi dobré kritiky. Nesvazuje to autorovi ruce při psaní další knihy?
Verena Roßbacher: Tento pocit jsem po nějakou dobu opravdu měla. Měla jsem dojem, že už to můžu udělat jenom špatně. Ale proč bych si to neměla dovolit? Většinou se to nedá ovlivnit, jestli bude kniha úspěšná, nebo ne. Měla jsem hodně štěstí. Ani si nemyslím, že bych mohla napsat knihu, která splní všechna očekávání, taková neexistuje. U druhé knihy dělám to, na co mám chuť, a taky tomu více věřím.

iLiteratura: Kolik ohledu musíte brát na čtenáře?
Verena Roßbacher: Knihy, které se nedají číst, které třeba nejsou napínavé, mi přijdou arogantní. Sama ráda čtu napínavé a zábavné knihy. A se stejným očekáváním přistupuji i ke svým knihám. Musí fungovat rytmus a dialogy, protože si přeju, aby se to dalo číst, i když je to myšlenkově komplikované nebo spletité.

iLiteratura: Jaké to je pro ženu, vyprávět z mužské perspektivy?
Verena Roßbacher: Nikdy jsem si nekladla otázku, proč volím mužskou perspektivu. Připadalo mi to úplně logické. Neznamená to, že by mě nezajímaly ženy, ale v určitých aspektech se v mužských postavách sama nacházím. Pohled ženy na muže zůstane vždy cizí, ale věřím, že my ženy pozorujeme muže mnohem více a úplně jinak než ženu. Muže prožíváme mnohem víc, protože se ženami není člověk tak intimní a důvěrný. A v kontextu rodinného života se nám nikdo tolik nepřiblíží jako muž.

iLiteratura: V knize jde o to, v sobě porazit saň. Některým se to daří, jiným méně. Měla jsem dojem, že Teupel, profesor archeologie toužící po jedinečné zkamenělině archeopteryxe, se tomuto cíli přiblížil nejvíce.
Verena Roßbacher: Teupel je v klasické patové situaci. Se svým životem, tak jak ho vedl doposud, se dál nedostane, ale zatím ani nevidí jinou možnost, takže na jedné straně vyčkává, ale není to kapitulace, román má otevřený konec. Vždy mě zajímala teze o dracích Heimita von Doderera, protože u něj setkání se saní znamená možný vývoj, a jsou postavy, které se rozvinou, ale i takové, které ustrnou a stagnují. U Teupela to zatím není rozhodnuté, potřebuje oddychový čas a ten si musí vybrat.

iLiteratura: Složí se na polici, jak barvitě líčíte v románu?
Verena Roßbacher: K tomu mě inspiroval cyklus fotek, na nichž byl muž, něco přes padesát, v obleku s kravatou; jednou se schovával ve stínidle na lampu, jinde za závěsem a na jednom za těchto obrázků ležel na kuchyňské lince, uklizený v kuchyňském výklenku. V tom článku šlo o roli muže v době, kdy se výrazně změnila role ženy. A právě muž v tomto věku vyrostl v úplně jiném pojetí rolí a je pro něj velmi těžké se přizpůsobit. To byl počátek tohoto obrazu.

iLiteratura: Jde především o krizi mužské role?
Verena Roßbacher: Vždy jsem se zajímala o momenty, kdy se lidé rozcházejí, protože to je nejtěžší období, ve kterém člověk musí bojovat s vnitřní saní. V pozitivním smyslu to je také nejzajímavější období, protože v ideálním případě se člověk může něčemu přiučit, naučí se dostat se zase pod kontrolu. Takže mě zajímalo, jak tito různí muži reagují, jak daleko se dostanou nebo jak se nově definují.

iLiteratura: Čtete jako autorka jinak než dříve?
Verena Roßbacher: Samozřejmě, čtení se mění. Jednou jsem pochopila, proč jsou kanonizované knihy důležité, a pak mě zajímalo, jak to ti spisovatelé dělali, třeba proč už to dnes není moderní, jak vzniká napětí nebo vtip, jak to, že nějaká literatura platí za populární a jiná ne. Co můžu z populární literatury využít…

iLiteratura: Letošní knižní veletrh se věnuje i elektronickým knihám. Vidíte v nich jako spisovatelka nové možnosti?
Verena Roßbacher: Já je nepoužívám. Musím přiznat, že jsem v tomto ohledu dost konzervativní. V knize nepotřebuji ani obrázky nebo grafiku, které samozřejmě dokážou udělat knihu pěknou. Ale mně je to úplně jedno, mě zajímá jen obsah. Kniha sama o sobě je pro mě naprosto dokonalá, jako kolo například.

iLiteratura: Píšete tedy také rukou?
Verena Roßbacher: To s tím nemá nic společného. Píšu jenom na počítači. Pomocí počítače můžete příběhy tvořit úplně jinak a myslím si, že moje texty jsou tím silně poznamenány. Psaní na počítači odpovídá mému tempu, jak si ty věci vnitřně představuji. Například humor jde mnohem lépe, protože musí být rychlý, nebo dialogy. Některé části jsou díky tomu stokrát přepracovány. Nedělám si také žádné poznámky, nemyslím si totiž, že by člověk tolik zapomínal. Možná zapomene v určitém okamžiku, ale jednou to opět vypluje na povrch. Mysl se třídí sama a stále znovu se uspořádává. Tento způsob asociativního tvoření je velmi napínavý a v tomto ohledu sama na sebe spoléhám.

Rossbacher, Verena: Verlangen nach Drachen, Kiepenheuer & Witsch Verlag, Köln, 2009, 442 s.