„Po dočtení Modré sféry zapínám počítač s nejistotou a v obavách," svěřila se mi svého času kamarádka se zážitky z četby ranějšího Deaverova díla. Zůstala-li autorovi celých deset let věrná, s Hořícím drátem se jí život ztíží o dost víc než jen o obavy spustit operační systém. Od tohoto okamžiku se bude bát rozsvítit, vstoupit do výtahu, zapnout mikrovlnku, fén a koneckonců opět i počítač, vsednout do tramvaje. Deaver se z hrozivého virtuálního prostoru „modré sféry“ jak zlověstný pavouk spustil na pevnou zem a nasadil nám všem do hlav brouka pochyb ohledně nejdůležitějšího přítele člověka, totiž elektrického proudu.

Elektřina je nám všestranně bližší než počítače. Jenže s nebezpečími, která u počítačů hrozí (viry, hackeři, rizika sociálních sítí nebo virtuální existence), se setkal a má o nich jakés takés ponětí snad každý uživatel, už jen proto, že pro média představují vděčnější téma než elektrárny. Zatímco se tedy jen trochu zkušenější majitel počítače nad některými Deaverovými šoky v Modré sféře (neplatí to zdaleka jen o něm) mohl usmívat, s jakou světoborností objevuje autor Ameriku, po přečtení pár kapitol Hořícího drátu úsměv zmrzne na rtech, protože si uvědomí – a s ním s výjimkou elektrikářů asi my všichni, co samozřejmě cvakáme vypínači a strkáme do zásuvek denně tucty kabelů –, že o elektřině víme vlastně kulový. Deaverovi stačila stejně hluboká, tedy v zásadě nijak expertní rešerše, stejná jako v případě Modré sféry, aby nás všechny laiky ohromil triky a fígly spojenými s elektrickou sítí a proudem, který v ní dovádí. Jen malý krůček, a Deaver by vstoupil na pole kdysi oblíbených katastrofických příběhů, kdy se zpod kontroly vymkne oheň, jádro či třeba voda, nebo včeličky, pavouci, mravenci či zmutovaní aligátoři, a ještě jeden krok a byl by na teritoriu hororu, kde řádí Benchleyův žralok nebo Kingův do poslední chvíle hodný psík Cujo.

Deaver však nemíní experimentovat: smlouva mu velela dodat devátý případ kvadruplegického detektiva Lincolna Rhymea, s nímž do boje proti vražedné energii nastupují kolegové policisté a samozřejmě i jeho chodící pravá ruka i noha Amélie Sachsová. Jsme na osvědčeném deaverovském terénu, v thrilleru s mnoha zvraty a šokujícím rozuzlením. Účastníci nemohou bojovat proti živlu, tím méně proti nějaké mysteriózní polopřírodní síle vysmeknuté z otěží, ale proti zloduchovi (zloduchům) z masa a kostí. Těžší, než nastudovat si netušené vražedné možnosti elektrického proudu a pár barvitých případů s gustem popsat s dodatečným přihozením vděčné špetky forenzní medicíny, je vymyslet důvěryhodný motiv, ergo strůjce vší té hrůzy. Zde se pochopitelně nabízí velmi módní prvek terorismu, v tomto případě s předponou eko-, a Deaver si s ním chvíli hraje. Ale i to by pro něj znamenalo vybočení ze zavedeného mustru, a tak se záhy přiklání k variantě ďábelského jedince. Někoho takového, jako byl v jednom z minulých Rhymeových případů Richard Logan, zvaný Hodinář. I ten hraje v Hořícím drátu překvapivě významnou roli...

Počet Deaverových knih se už blíží k třicítce a s každou autor nabývá větší řemeslné zručnosti. Jeho záliba hrát si se čtenářem, smýkat jím od jedné falešné domněnky a slepé uličky úvah ke druhé je téměř až sadistická a musí si ji s plným gustem vychutnávat. Hořící drát se skutečně čte jedním dechem, s Deaverem oddaně přebrodíme i poněkud bažinatější, dost dlouhou pasáží vysvětlující princip rozvodných sítí (kdo by se nepochlubil znalostmi z oboru, o němž neměl, než zasedl k psaní první kapitoly, ani potuchy?) a když po více než 450 stranách konečně s úlevou vydechneme, ani nám nedojde, jak průměrný je literárně, jak schematický, až neživotný, jak ze všeho nejvíc jde o exhibiční cvičení na téma napětí. A komu to snad i dojde, vděčně mu to odpustí, protože i to může být účel jeho psaní.