„Všechny ty věže nemají podobnost s ničím jiným a ještě nejspíš se podobají kopulím a minaretům, jež korunují mešity a jiné budovy východního města, a neznám evropského hlavního města, které bychom mohli po této stránce srovnat s tím krásným městem Čech.“ Takto popsal roku 1857 jakýsi anonymní autor cestopisu Travers in Bohemia Prahu. K lítosti (nás) všech, kteří obdivujeme islámskou architekturu, ale musíme konstatovat, že ve skutečnosti v Praze zatím žádný skutečný minaret nestojí (na rozdíl od synagog postavených v maurském stylu), k mešitě na Černém Mostě totiž žádný přistavěn být nesměl. Alespoň na čtyři dny ovšem Praha letos svoje minarety získala, a sice na pražském výstavišti, kde byly vztyčeny v rámci expozice letošního čestného hosta – Saúdské Arábie. Hned na úvod přiznejme, že šlo o expozici vizuálně velmi přitažlivou (velkou pozornost na ní budily velké modely Mekky a Medíny), a zároveň „user-friendly“, její součástí byl totiž i dětský koutek umístěný přímo „ve stínu“ minaretů, uvnitř hlavní haly Průmyslového paláce. Před ním představili Saúdové ve stánku z velbloudí srsti rukodělné práce a tradiční předměty a produkty své kultury, včetně datlí a kávy.

Arabové, cenzura… a Židé

Zástupci Saúdské Arábie ovšem především nabízeli knihy a spoustu informačních materiálů, mnohé z nich při té příležitosti nechali přeložit do češtiny (či je napsali čeští arabisté), jako Co kdy turista chtěl vědět o Saúdské Arábii, Mekka a Medína, Slavné odrůdy datlí v Saúdské Arábii nebo Saúdské vědecké profesury a programy v zahraničí. Deskriptivní a analytická studie. Jana Chalupová z pořádající společnosti Svět knihy, s. r. o., si na hostující zemi také pochvalovala, že přivezli „úžasné materiály, opravdu velmi luxusně pojaté, informující o kultuře a zemi“. V tom měla jistě pravdu, kdo ovšem do těchto materiálů nahlédl, anebo i jen zběžně zkontroloval jejich názvy (jako Resumé Písemných Prací k Seminárium a Prednáškám Které Porádá Saúdská Arábie Jakožto Cestný Host Na Mezinárodním Knižním Veletrhu Který Se Koná 12. Až 15. Kvetna 2011), ten rychle poznal, že po ediční stránce to nejsou materiály povedené: pravděpodobně vinou špatného překladu jsou místy i nesrozumitelné, někdy (nechtěně) komické, ignorující často základní pravidla české gramatiky (jako shodu přísudku s podmětem) – světlou výjimkou jsou z tohoto hlediska knihy, které Ministerstvo vysokého školství Království Saudské Arábie vydalo ve spolupráci s nakladatelstvím Dar Ibn Rushd z Brandýsa nad Labem. Co se týká obsahové stránky, některé publikace, jako Království Saúdské Arábie: historie, literatura, geografie od českého Araba, Charifa Bahbouha¹ ze zmíněného nakladatelství Dar Ibn Rushd, se z větší části skládá z výčtů a seznamů, jako v případě této publikace rozsáhlá kapitola o literatuře, kterou ale víceméně tvoří výčet jmen, přičemž převažují stereotypně se opakující charakterizace jako „vzácný a zajímavý román“, případně s obměnou román „zajímavý a odvážný“. Některé z materiálů se dotýkaly i kontroverzních témat: třeba brožura Ženy jsou voničky od Abdulazíze Abdulláha Alchowajtira začíná až jakýmsi exaltovaným chvalozpěvem na ženy coby něžná božská stvoření, v následujícím textu jsou ale ostře kritizovány ženy, které se ucházejí o práci, „aniž by jejich přínos do rodinného rozpočtu byl nutný“. Publikace Rijád Praha. Kulturní časopis vydaný u příležitosti výběru království Saúdské Arábie čestným hostem na mezinárodním knižním veletrhu v Praze v roce 2011 zase obsahovala stať o cenzuře. Opakují se v ní argumenty, které jsou představitelé Západu zvyklí slýchat především z Íránu: kritizuje se nezodpovědná, „nepravá“ svoboda tisku, která může být příčinou rozdmýchávání sporů i vypuknutí občanských válek, „demaskuje se“ údajná svoboda západního tisku, jejichž běžnou praxí má být to, že západní média „pravdu falsifikují, neboť využívají své kapacity k ovlivňování veřejného mínění v souladu s ideologií své vlády, strany a náboženské či politické orientace“. To se prý projevuje zvláště v případě referování o palestinské otázce a arabsko-izraelském konfliktu (o cenzuře, jejím postupném uvolňování v důsledku probíhajících politických změn a přetrvávající autocenzuře se ovšem mnohokrát mluvilo i během mnoha debat s přítomnými arabskými autory, ti většinou nezastávali ono orwelovské pojetí „pravé“ a „nepravé“ svobody tisku). V této souvislosti je v zájmu vyváženosti nutné dodat, že hned naproti saúdskoarabskému stánku, vyzdvihujícímu a zdůrazňujícímu pokrok a úspěchy země na poli vzdělání a kultury, stál právě stánek Izraele, jemuž vévodil vysoký sloupec výtisků knihy Start-up nation: příběh izraelského hospodářského zázraku od Dana Senora a Saula Singera. Anglický originál v loňském roce oficiálně věnovalo Národní knihovně České republiky velvyslanectví Státu Izrael a české vydání doprovodil předmluvou (kromě bývalého premiéra Jana Fischera) i Yaakov Levy, izraelský velvyslanec v České republice. Český národ v ní označuje za podobně houževnatý jako národ židovský: „Když jsem poprvé četl knihu START-UP NATION, nemohl jsem si nepovšimnout analogií mezi českou a izraelskou historií. Izraelskou reakcí na téměř nepřekonatelné překážky a mimořádně nepříznivé podmínky bylo drát se kupředu. Založení našeho státu bylo spojeno s tolika riziky a první roky jeho existence byly naplněny takovým množstvím konfliktů a problémů, že jsme neměli jinou možnost než stát se národem, který problémům umí čelit, překážky je odhodlán překonávat pomocí neobvyklých řešení a při každé příležitosti prokazuje nezdolnou houževnatost.“

Půlměsíc nad Prahou

Jinak ovšem pochopitelně převažovaly pořady i publikace ne o česko-židovské podobnosti či vztazích, ale o vztazích a literatuře česko-arabské. V článku První arabský cestovatel, který popsal Čechy byl připomínán i Ibráhím ibn Jákúb al-Isráíli, obchodník z 10. století, od nějž pochází první zpráva o Praze („Město Frága je zbudováno z kamene a vápna, je obchodem město ze všech nejbohatší, země je nejlepší ze zemí severu a potravinami nejbohatší“). Nemůžu ale nepřipojit, že v publikaci Rijád Praha se dlouhém textu o ibn Jákúbovi sice prozrazuje, že pocházel z Andalusie a mluvil arabsky, ale už ne to, že byl (pravděpodobně) židovského původu, což je podle mne právě ukázkový příklad zamlčování (a falšování). I samotná Praha je v textu líčena zvláštně: pokud údajně „stojíte na rohu ulice, která se vine kolem Národního muzea, můžete vidět slavnostní průvody a přehlídky pochodující hlavní ulicí i směsicí úzkých uliček a představující typické prvky českého folkloru. Jako byste byli v divadle, kde nemusíte platit vstupné. Stačí pouze otevřít oči dokořán a nasávat úžasnou atmosféru folklóru a dobových oděvů a naslouchat tónům lidové hudby, která je pro Čechy takovou samozřejmostí.“ Těžko říct, zdali měl autor pod „typickými prvky českého folkloru“ na mysli ruské armádní čepice, hojně dnes v Praze prodávané cizincům, nebo průvod hnutí Hare Kršna, každopádně je tento exotizující stereotyp a představa Prahy jako velkého divadla (zadarmo), který má se skutečnou Prahou jen málo společného, více lichotivý než časté představy o Západu jako zemi propadlé penězům a bezuzdné pornografii.

V téže publikaci je také tematizován vztah moderních arabských autorů k Praze: „Praha je jedním z nejkrásnějších hlavních měst, jejímž krásám neodolali mnozí světoví a arabští básníci, kteří městem projížděli. Avšak ten nejkrásnější příběh lásky je ten, který prožil Al-Džawáhirí a napsal o něm tak, jakoby zamilovaný psal své milé.“ Uznávaný básník Muhammad Mahdí al-Džawáhirí (1900–1997) se do Prahy dostal náhodou, díky mezipřistání v Praze (při cestě do NDR, kam prchal z Iráku), zde ho přivítala delegace československých spisovatelů. Prožil poté v Praze třicet let a věnoval jí i mnohé nadšené verše:

„Na Prahy výšinách postůj, do údolí hleď a s návštěvníky i místními hned si přeješ znát:
To Ty ses na kráse nesmírné rozložila či se snad na Tobě rozložila ta krása nesmírná?
A samého Stvořitele se pak ptáš zda Jeho dílo po Tobě ještě vůbec něco znamená
Tvé léto je tak nádherné však kdyby nebylo, přijdou období další a stejně líbezná
Vždyť deštivá jsi občas a jitřní vláhou oplýváš, jindy bouřlivá a potom zase mírná“.

Podobně ovšem Praha okouzlila i mnohé další: kupříkladu Ch. Bahbouh napsal sbírku Nad Prahou hořký půlměsíc. Jak uvádí Lucie Němečková, festival orientální kultury Nad Prahou půlměsíc, který organizuje, byl inspirován právě názvem uvedené sbírky. Němečková mimo jiné spolupracovala na přípravě letošního doprovodného „arabského“ programu veletrhu, při té příležitosti také připravila v Divadle Viola večer poezie arabských autorů žijících u nás s názvem Zelená lampa poezie. Na podzim tohoto roku chystá jeho pokračování v rámci 3. ročníku zmíněného festivalu Nad Prahou půlměsíc, jehož součástí má být mimo jiné také palestinsko-izraelský literární večer. Jak říká: „Propojování a setkávání kultur je to, co považuju za jeden z největších úkolů současnosti.“ V této souvislosti můžeme ještě citovat slova proslulého literárního teoretika E. Saida, který na konci své vlivné knihy Orientalismus tvrdí, že právě spisovatelé popisují svoji vlastní „lidskost“, a narušují tak ustálené představy a klišé. Ne náhodou byl Said dokonce jedním ze zakladatelů Orchestru Západovýchodního divanu, v němž společně působí židovští a arabští umělci.

K Praze ještě doplňme, že podle Němečkové pěkné vyznání Praze najdeme také u Jafara Hedara (ten měl názornou přednášku o arabské kaligrafii); Čechy ovlivnily i tvorbu jemenského básníka a dramatika Al Šarafího, který působil v Praze coby diplomat od roku 1964 do roku 1998 a čas od času se sem stále vrací. Některé básně Addy Keddama se zase věnují lásce napříč dvěma kulturami, arabskou a českou (autor hrál jedenáct let v alžírském Oranu divadlo pro děti a pak přišel do Čech, protože v Alžírsku má Česká republika dobrou divadelní pověst).

Nevědomost a slepá tradice?

Na veletrhu byli v samostatném pořadu představeni „velikáni arabské literatury v českých překladech“: Nadžíba Mahfúze, egyptského romanopisce a prvního arabského nositele Nobelovy ceny za literaturu, představil arabista a hebraista Jaroslav Oliverius, který mu už dříve ve své učebnici Moderní literatury arabského Východu věnoval celých dvacet stran. Palestince Mahmúda Darwiše, který několikrát navštívil i Prahu, představil překladatel Burhan Kalak. Nizára Kabbáního, nejpopulárnějšího moderního básníka Arábie, představil už zmiňovaný Jafar Hedar. O Libanonci Chalílu Džibránovi, u nás z uvedených velikánů asi nejčtenějším tvůrci, nakonec mluvil Martin Žemla, redaktor nakladatelství Vyšehrad, které v uplynulých letech vydalo téměř desítku Džibránových děl. Letos kromě Proroka Vyšehrad přišel i s novým vydáním autobiografické prózy Zlomená křídla (1912), z níž Žemla vybral ukázky. Jde o tragický příběh lásky zmařené panovačným maronitským biskupem, který kvůli majetku přikáže otci hrdinovy milé, aby ji provdal za biskupova synovce.

Představeny ovšem byly i zcela nové tituly jako Antologie moderních arabských povídek nebo Moderní saúdskoarabské povídky (Ch. Bahbouh v jedné z debat tvrdil, že v arabských zemích je nestálé podnebí, které není příznivé k tvorbě rozsáhlých románů, jako je tomu v Čechách, ale právě jen kratších textů). I když jde u saúdskoarabských povídek většinou o texty o mnoho desítek let mladší než u Džibránovy knihy, mnohé z nich útočí na tutéž „nevědomost a slepou tradici“: jako povídka Oběť, v níž navzdory počáteční romantické lásce a vzájemné oddanosti žena po mnohaletém manželství nedokáže přesvědčit svého muže, jenž se mezitím změnil v autoritativního tyrana, aby směl jejich syn podstoupit šetrnější formu obřízky, a ten po nákaze záhy umírá. Soudobou arabskou literaturu představovali především František Ondráš a Věra Vojtíšková (mimochodem stálá spolupracovnice Národní knihovny pro oblast perské a arabské literatury), která se zaměřuje na ženské autorky. Podle ní v novém tisíciletí přichází jakási vlna „cunami“ ženské saúdskoarabské literatury. Ne že by se najednou objevily tisíce nových autorek, „to spíš konzervativní společnost byla šokována razancí, s níž ženské autorky udeřily na tabuizovaná témata, a jejich obrovským komerčním úspěchem“. Tyto autorky přitom podle Vojtíškové jen „vyslovují nahlas to, o čem se v Saúdské Arábii jenom šeptá: i v této zemi existují předmanželské vztahy, homosexualita a domácí násilí“.

Arabské TOP knihy

Jaroslav Oliverius dále podepisoval svůj už starší, ale poutavě napsaný Svět klasické arabské literatury, svědčící o bohatosti, šíři a starobylosti arabské kultury, v níž byla období, kdy mohli tamní básníci psát otevřeněji a dovolovat si více (včetně opěvování homosexuality, i když to vždy s jistými riziky) než jejich současníci v Evropě. Jeho brožuru Orientalismus v České republice. Role orientalistů v rozvoji arabistiky zase nabízeli Saúdové ve své expozici, šlo ovšem o další chronologicky seřazený encyklopedický seznam (i když faktograficky jistě cenný). Prezentováno bylo také nové české vydání Pohádek tisíce a jedné noci, což je podle Luboše Kropáčka druhé nejpřekládanější dílo z klasické arabské literatury (po Koránu). Třetí je pak zřejmě filozoficko-didaktický román Živý, syn bdícího od Abú Bakr Ibn Tufajla, který také letos vyšel v novém českém vydání, doplněný o zasvěcený Kropáčkův úvod a také původní filozoficko-náboženskou předmluvu, jež v době komunismu nesměla vyjít. Kropáček se také účastnil debat o orientalismu, súfismu (o něm napsal skvělou knihu) i debaty o Iniciativě krále Abdulláha v rámci mezinárodního dialogu. Ten přišel s výzvou, abychom „přijali vznešené principy, které jsou součástí všech monoteistických náboženství, aby se tak staly základem vzájemných vztahů mezi lidmi“. Kropáček iniciativu vysoce ocenil, zároveň ale coby křesťan apeloval na ochranu křesťanských menšin v arabském světě a na zrušení zákazu výstavby kostelů v Saúdské Arábii.

Syrský praotec a korejský reverend Mun

Arabská témata ovšem zaznívala i v souvislosti s mnoha jinými knihami. Nakladatelství Ideál kupříkladu představovalo knihu Na cestě ke světu míru, lásky a harmonie od reveranda Son-mjong Muna. Autor byl přitom veleben jako ten, z jehož iniciativy se v Izraeli vede křesťansko-židovsko-muslimský dialog. Za majitele copyrightu je v knize označena Federace rodin za světový mír a sjednocení, bohužel ale během pořadu nezaznělo, že je to jen jedna z maskovacích organizací Církve sjednocení, v současnosti jedné z nejvíce kontroverzních náboženských organizací, označovaná také za sektu. Přeci jen hodnověrnějším autorem, jehož knihu bylo možné vidět a koupit, byl pak spisovatel, geolog a klimatolog Václav Cílek, který osobně představoval publikaci Archeus. Fragment radostné vědy o trpaslících. V té mimo jiné rozvíjí (v kapitole provokativně nazvané Syřané zakládají první české království) hypotézu orientalisty Otakara Klímy o tom, že kupec Sámo mohl být Syřan, tedy že mohl být potomkem Féničanů, rozumět bohům Mezopotámie, Egypta, vědět něco o raném křesťanství i o islámu... Sámo by tím vlastně dal do vínku českému národu „sumu starověkých znalostí a bohů“. Jiná kapitola, Hradčany s minaretem, odpovídá na otázku, zdali do evropských měst patří minarety: „Stejně k tomu jednou dojde, ale teď pro tak zásadní krok není vhodná doba.“

Literární bomby

Podobně samozřejmě můžeme obecně uvažovat o samotné vhodnosti toho, že letos bylo „Království cenzury čestným hostem Světa knihy 2011“, jak zněl název článku v MF Dnes. Jeho autoři, Pavel Ťupek a Ondřej Beránek (oba mimochodem zahrnutí ve výše uvedeném přehledu Orientalismus v České republice), v něm doporučovali, aby saúdská strana s dialogem začala především u sebe, ve vlastní zemi, s ostatními muslimy jiného smýšlení, a saúdské propagační snahy o dialog se Západem oba označili za „zvlášť absurdní a ošidné“ (kritizován byl Svět knihy také na stránkách Guardianu, s tím, že od státu, který zakazuje knihy, by veletrh neměl přijímat žádné peníze). Na druhou stranu uveďme, že hostem veletrhů ve Frankfurtu byly v nedávné době i země jako Turecko, v níž jsou někteří spisovatelé obviňováni z nedostatečného vlastenectví, a dokonce Čína, v níž panuje tuhá cenzura. S ohledem na to všechno si dovolím opatrně napsat, že saúdskoarabská účast snad měla svůj význam (i když se hostující a hostitelská strana liší v interpratci toho, od koho vyšel první podnět: ředitelka veletrhu Dana Kalinová tvrdí, že Saúdští Arabové ji oslovili, že chtějí být čestným hostem, naopak podle druhé strany vyšel impuls z Prahy), a to nejen kvůli minaretům. Svůj význam má i ta samotná skutečnost, že v zemi, kde mezi nejpopulárnější postavy patří Jára Cimrman a Josef Švejk a v níž je loajalita k tradičním institucím jako církve a stát minimální (snad s výjimkou úřadu prezidenta, ať ho zastává kdokoli), veřejně promlouvali lidé, kteří každý svůj projev zahajovali vzýváním Alláha a tištěné zmínky o králi a vysokých státních hodnostářích doprovází vážně míněnými prosbami o jejich Boží ochranu. Důležité bylo dále to, že zazněla explicitní výzva na obranu křesťanů. A určitě bylo pro některé návštěvníky uklidňující, či dokonce objevné z arabských úst slyšet, že muslimové podporují náboženský dialog a jsou proti násilí ve jménu islámu. Jak říká L. Němečková, po jednom starším čtení jí prý nakonec přišla poděkovat jedna divačka, která se trvale bála teroristického útoku, a tak se šla na ty, kteří jsou obyčejně v rolích teroristů prezentováni, podívat. Byla nadšená z večera plného jemné poezie a lidskosti a musela prý spokojeně a s velkým odlehčením konstatovat, že to setkání bylo „přece jen nakonec bomba“!

Vědci, inteligenti, pozdní příchody…

Na veletrhu se ovšem zdaleka neprobírala jen arabská témata, nepřetržitý samostatný program probíhal především v sektoru vyhrazeném e-knihám, jeho produkčním byl R. Klíčník z našeho portálu. Několikrát vystoupila také J. Šotolová (v souvislosti s maghrebskou literaturou, L. Binetem a T. Gunzigem), Pavel Mandys moderoval některé pořady Das Buch, Jan M. Heller debatoval o Krajině náhodného žití Petera Stamma, výstavou o švýcarské literatuře provázela Jitka Nešporová, Ivana Srbková moderovala dva pořady o česko-bulharských kulturních a zvláště literárních vztazích. Desáté výročí své existence letos slaví Literární akademie, která při té příležitosti uspořádala několik akcí. V debatě o stavu současné české vědy a vzdělanosti Kam kráčíš, vzdělanosti? se nad myšlenkami Konrada Liessmanna sešli filozof Otakar A. Funda, historik Petr Čornej a literární vědec Pavel Šidák. Zaznívaly zde temné předpovědi o tom, že co se nepodařilo komunistům, to se podařilo kapitalismu (tedy rozklad vzdělávání), a také plamenné výzvy, na intelektuály velmi rezolutně formulované, že pokud prý ministr Dobeš mluví o revolučním řešení, má podle Čorneje pravdu: „Buď smete on nás, nebo my smeteme je“ (na okraj uveďme, že Anticenu Svazu českých knihkupců a nakladatelů pro největšího škůdce české knihy v poslední době, Poleno pátera Koniáše, získal zase Dobešův ministerský kolega Miroslav Kalousek). Další z debat Literární akademie, Role médií v hledání hodnot, se týkala „otázky fragmentarizace poznání, interaktivních principů a nejistých předpokladů pro zakotvení v post-postmoderní globalizované době“.

Někteří přední čeští vědci z nejrůznějších oborů se také sešli při vyhlašování Cen Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Mezi oceněnými byl například Jaroslav Med (za knihu Literární život ve stínu Mnichova) nebo Miroslav Vaněk (za knihu Byl to jenom Rock ’n’ roll?). Cenu naopak odmítl novinář a historik Petr Zídek, měl ji dostat za Příběh herečky. Dělnická prokurátorka Ludmila Brožová a její svět, kterou mimochodem vloni prezentoval na veletrhu. Hlavním důvodem byl fakt, že ji „v minulosti dostali lidé jako Roman Cílek nebo Ivan Brož, tedy osoby spjaté s komunistickou propagandou“. Cenu za celoživotní dílo v literatuře faktu obdržel Zdeněk Mahler, což také u některých ze spoluoceněných (z podobných důvodů jako u Zídka) nevyvolalo velké nadšení (a ani já si rozhodně nemyslím, že by byl, jak sdělil Josef Brož z nakladatelství Jota 12. 5. v Literárních novinách, Mahler „největším současným českým klasikem“).

Z knih, které se křtily, nebo se tam o nich debatovalo, mne nejvíce zaujala Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora od Pavla Kosatíka. Jedenašedesát portrétů českých intelektuálů dvacátého století vycházelo od dubna 2009 do července 2010 na pokračování v týdeníku Respekt. Cílem prý bylo „přiblížit významné Čechy, kteří získali společenský vliv, ačkoli nedisponovali politickou mocí. Nesloužily jim stranické aparáty, nasazovali sebe sama. Podle mínění autora takových lidí u nás nikdy nebylo tak málo jako dnes – a „je otázka, jak společnost do tohoto stavu dospěla, jak krok za krokem tak hluboko sestoupila“. Během prezentace knihy padaly například předvídatelné dotazy, proč se do knihy nedostal třeba Jan Keller (podle Kosatíka v jeho knihách příliš převažuje ideologie) a V. Bělohradský – toho by tam prý autor zařadil, kdyby kniha vznikala v 90. letech (Mahler v knize naštěstí není). Mnozí jiní v ní budou postrádat třeba kardinála Františka Tomáška, Z. Neubauera, Tomáše Halíka (to je můj případ, hlavně proto, že by mne zaujímalo, jak by Kosatík popsal právě jeho) nebo E. Beneše. Posledně jmenovanému ale autor věnoval – asi právem dost nelichotivý – portrét ve své knize Čeští demokraté. 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Portrét T. G. Masaryka, Karla Čapka, F. Peroutky nebo V. Havla si oproti tomu čtenář v Kosatíkově podání může přečíst hned dvakrát, protože tito „vyvolení“ jsou zastoupeni v obou knihách. V případě Havla mnohem příznivěji vyznívá zhodnocení jeho vlivu v novější knize. Co se přitom týká dosud žijících osobností z Kosatíkovy knihy, se oficiálního programu zúčastnil zřejmě jen Ivan Martin Jirous (Magor), který navíc na čtení ze své knihy pro děti přišel pozdě, konkrétně až po jeho konci.

Další čtenářské dotazy na Kosatíka se dotýkaly vztahu společenských a přírodních věd a toho, že v současnosti prý ve veřejném diskursu převažuje hlas těch druhých. To Kosatík nevyvracel, ovšem v jeho knize jsou přírodní vědci, jako František Mareš, tedy zároveň i filozof a politik, v drtivé menšině.

Bohatý duševní život želv a hadi, již chytrostí neoplývají

Abychom poněkud kompenzovali malé zastoupení přírodních věd u Kosatíka, na závěr zmíním etologickou knihu Dá mi? Nedá mi? Pohledy do sexuálního života zvířat od Evžena Kůse, kterou uváděl – příhodně s živou krajtou obtočenou kolem ruky, symbolicky odkazující na biblický příběh o Adamovi a Evě. Kůs ve své knížečce jako použitou literaturu uvádí D. Morrise, K. Lorenze, J. Diamonda a hlavně svého učitele Z. Veselovského, kupodivu ale vynechává knihy, které k jeho publikaci mají nejblíže a které jí tematicky předcházely: Sexuální život zvířat (2001) od Michaela Miersche, Sexuální poradna dr. Tatiany pro živá stvoření: úplný průvodce evoluční biologií sexu (2003) od Olivie Judsonové a Jak se zvířata milují (2007) od G. Defoa. Nejstarší z publikací je psána spíše střízlivě, abecedně řazená hesla jednoduše a přehledně seznamují se sexuálními praktikami jednotlivých druhů, i když se najdou i obecnější hesla jako homosexualita („červi i divoké ovce, racci i morčata mají mezi sebou homosexuální zástupce a dělají zcela beze studu věci, za které by v islámských státech byli ještě dnes lidé potrestáni smrtí“), znásilnění, hlazení či dokonce svatba (krátké heslo pojednávající o jisté španělské agentuře pořádající „svatební bankety“ pro psy). Kůsova kniha má svojí antropomorfičností a nadsázkou mnohem blíže ke knize O. Judsonové². Ta používá názvy kapitol buďto jak z novinové černé kroniky, nebo románů pro ženy či jen pro muže (Zločiny z vášně, Smilstva králů, Úplná panna), vybrané jedince nejrůznějších živočišných druhů přitom nejprve stylizuje do typických rolí přispěvatelů do příslušných časopiseckých rubrik („Jsem kudlanka nábožná a všimla jsem si, že si páření více užiji, když svým milencům nejprve ukousnu hlavu. Zdá se mi, že mají nějak menší zábrany. Taky vám to tak připadá?“) a až poté připojí rozsáhlejší odborný výklad. Kůs jakoby v humorné polemice se Sexuální poradnou dr. Tatiany hned v úvodu své knihy píše, že „zvířata neznají novinové inzeráty či seznamovací agentury“, ale stylem psaní se jí velmi blíží. Názvy jednotlivých částí jeho knihy působí spíše jako manuál, jak „utužit manželské soužití“, jak se jedna z kapitol skutečně jmenuje, občas ale není předem jasné, oč v kapitole půjde (třeba Zvedněte se, má drahá pojednává o tom, že „uskutečnění erotických tužeb je u želv poněkud složitější“). Velmi rád se český etolog do zvířat vciťuje, a to i u těch, kde by to čtenář asi nečekal: tak právě u želv je prý „duševní život poměrně bohatý“, a dokonce i u šneků, kteří se při kopulaci navzájem dráždí aragonitovou jehličkou, rozvíjí autor úvahy o tom, že se sice můžeme jen dohadovat, zdali při tom prožívají intenzivní rozkoš, ale „vzhledem k tomu, že v kontaktu setrvávají poměrně dlouho, na tom zřejmě něco bude“. Asi jediné výrazné novum knihy Dá mi? Nedá mi? spočívá v připomenutí u nás průkopnické knihy Milování v přírodě (první vydání 1946) od Julia Komárka. Podle Kůse jde o filozofickou úvahu člověka vzdělaného jak přírodovědně, tak humanitně. Z ní také Kůs v závěru cituje některé pasáže, třeba tu o Adamovi a Evě: „Bůh milý ví, jak mohli být Adam s Evou v ráji prohlášeni za zhýralce pro jedno jablko a proč toho o milování měl vědět nejvíce had, ač hadi žádnou velkou chytrostí neoplývají. Ať je tomu jakkoli, jejich dědičný hřích i nás, lidi, zařadil do oné veliké, nekonečné řady bytostí milujících se v přírodě.“ (Jen pro úplnost uveďme, že dnešní teologové už prvotní hřích nevykládají sexuálně, což ale třeba v dnešních Čechách zajímá už jen málokoho: staletí démonizace sexuality si tak vybírají svoji daň.)

Pokud selže hledání společných „vznešených principů, které jsou součástí všech monoteistických náboženství“, pak jako společný jmenovatel stále ještě zbývá – Adam a Eva. Tyto postavy uznávají židé, křesťané i muslimové (v Koránu je dokonce vina za prvotní hřích oproti bibli kladena rovnoměrně na oba – na Adama i Evu). To, co totiž píše Kůs na základě znalosti zvířat o lidské etologii, totiž máme společné všichni, bez rozdílu náboženství.

Poznámky

1. http://www.cestomila.cz/clanek/271-rozhovor-s-charifem-bahbouhem ^zpět
2. Kniha G. Defoa má také podobný ráz, autor v ní dokonce mísí různé styly: některé kapitolky dokonce začínají krátkými dialogy zvířecích milenců (třeba Rozpačitá konverzace po něžné chvilce o malé velikosti penisu gorilího samce), jiný jako návod na společenskou hru (Co budeme potřebovat: jednu samičku leguána, jednoho samečka leguána s oranžovými boky, jednoho samečka leguána s modrými boky…). ^zpět