Anglický název novely Třetí světlo zní Foster neboli „Náhradní“, ve smyslu náhradní rodič. Podobnost mezi slovy „foster“ a „father“ (otec) by však do češtiny šlo převést jen těžko, a proto nejspíš Alice Hyrmanová McElveen název doslovně nepřekládala, ale zvolila velmi pěknou alternativu. Ta se váže ke kapitole, v níž hrdinku její dočasný pěstoun Kinsella vezme na pláž a chvíli s ní pozoruje dvě světla poblikávající na protějším anglickém pobřeží. Po nějaké době se k nim připojí světlo třetí, připomínka toho, že vždy se dá nalézt nějaká „třetí“ cesta, způsob, jak se k problému postavit jinak a lépe. Pro dětskou hlavní hrdinku Třetího světla je takovou cestou letní pobyt u Kinselly a jeho ženy.

Claire Keeganová pochází z irského hrabství Wicklow, kde do sedmnácti let žila na farmě. Poté odjela do Spojených států a na jezuitské Loyolově univerzitě v New Orleans vystudovala anglistiku a politologii. Kromě novely Třetí světlo (2010) má za sebou dvě povídkové sbírky s názvem Antarktida (Antarctica, 1997) a Modrá pole (2007); tu roku 2009 česky vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Keeganové se podařilo posbírat řadu literárních ocenění a nyní se příležitostně věnuje také výuce tvůrčího psaní. Tvrdí, že nikdy neměla ambici stát se spisovatelkou.

Hlavní hrdinka a vypravěčka novely v jednom, jejíž jméno se v souladu s všeplatným rozměrem knihy nikdy nedozvíme, má otce ztroskotance, spoustu sourozenců a věčně těhotnou matku, která „je pořád v jednom kole, musí se starat o nás, dělat máslo, vařit, mýt nádobí, všechny nás budit a vypravovat do kostela a do školy, odstavovat telata a najímat lidi na orání a na vláčení polí, vystačit s penězma a nezapomenout nařídit budíka“ (15). Na začátku příběhu dívku zastihujeme v otcově autě na cestě ke Kinsellovým, u nichž má poprvé poznat, jaké to je, když se o ni někdo stará. Nikdo jí ale neřekne, jak dlouho u bezdětného páru s bolestným tajemstvím bude moci zůstat.

Keeganové se dobře daří zachytit bezprostřednost dětského úhlu pohledu, čemuž napomáhá mimo jiné převažující užití přítomného času. Hlavní hrdinka se vyjadřuje v jednoduchých větách bez abstraktnějších úvah či výraznější sebereflexe: „Probudím se na tomhle novým místě s tím starým pocitem horka a studena najednou. Paní Kinsellová si toho nevšimne, až teprve později, když moji postel převlíká“ (25). Keeganové se občas vyčítá, že irský venkov v jejích dílech spíše než nedávnou minulost – Třetí světlo se odehrává v roce 1981 – připomíná konec devatenáctého století. V tomto světle se i hrdinka Třetího světla může jevit jako příliš naivní a nepoznamenaná současným světem. Autorka se ohrazuje, že její díla jsou moderní už z toho důvodu, že vznikají v současnosti. V diskusi o knize, která proběhla 4. května na pražské Filozofické fakultě, také uvedla, že dnešní děti sice nedají ránu bez gameboye a mají přístup k záplavě informací, ale to ještě neznamená, že nejsou naivní a ve své podstatě nevinné.

Keeganová dále ostře kritizovala instituci irské rodiny, kterou coby určující jednotku v životě země zmiňuje irská ústava. Podle Keeganové jde o pusté pokrytectví: donedávna podle ní rodina člověku často neposkytovala útočiště ani pocit jistoty a tradiční katolicismus se do rodinného života promítal převážně negativně. Odmítání antikoncepce vedlo k početným rodinám s vysokým rizikem života v chudobě a přísná náboženská výchova přispívala k citové deprivaci dětí – o její institucionální formě nemluvě. Keeganová vyslovila názor, že velký díl zodpovědnosti za nedávno odhalené případy zneužívání dětí irskými kněžími nesou rodiče dotyčných dětí, kteří je nezdravému prostředí svěřili a nebyli schopni nahlédnout, co se v něm odehrává.

Ať si o věrohodnosti irského venkova ve Třetím světle i hlavní hrdinky novely myslíme cokoli, dívčina neznalost, čistá vnímavost a vděk za péči Kinsellových podtrhují její dětskost ve výše uvedeném slova smyslu, a tím i hlavní téma knihy: o dítě se má starat ten, kdo je umí zabezpečit a kdo se mu věnuje. Keeganová sice poukazuje na typicky irský problém, ale velice řídké časové i místní údaje, které příběhu propůjčují vcelku obecný ráz, dávají na srozuměnou, že jenom o „irském dítěti“ rozhodně nepíše.

Autorka se nechala slyšet, že se snaží psát co nejúsporněji, a Třetí světlo je toho jasným dokladem. Se zhruba padesáti stránkami novely lze lehce strávit jediný mimořádný večer. V zdánlivě jednoduchém příběhu poklidným líčením venkovského života prostupuje skromné, ale o to působivější, existenciální drama.